— Kolikrát ještě mám čekat!
Tereza se podívala na hodinky. „Tak tohle už dál nejde,“ pomyslela si. Podívala se na spícího Jana, vzala jeho telefon z nočního stolku a odešla z ložnice do kuchyně. Vytočila číslo Anny. Ozvala se téměř okamžitě.
— Ahoj, — uslyšela Tereza hlas Janovy ženy. — Nemůžeš usnout?
Samozřejmě Tereza netušila, že s ní právě nemluvila Anna, ale její matka. A s klidem pokračovala v hovoru.
— Nemohu usnout, — odpověděla Tereza drze. — Protože tady není čas spát. A nudit se taky nestíháme. To už jsem ti přece říkala. Hned když jsi volala poprvé. Nebo ti nebylo jasné, kdo ti odpověděl?
— Ach, to jste vy, Terezo, — reagovala klidně Monika. — Jakpak bych vás hned nepoznala. Už tehdy.
— V tom případě, jak si to mám vysvětlit? Tvůj manžel tráví čas s jinou a ty?
— A co mám dělat, Terezo? — divila se Monika.
— Jak co? Minimálně bys sem mohla přijet. Upřímně, překvapuje mě, že tu ještě nejsi.
— A proč bych jezdila, Terezo?
— Cože?
— No zamyslete se, kdo jste vy, Terezo, a kdo jsem já?
— Jak to myslíš?
— Já jsem jen manželka. Kdežto vy jste jeho nadřízená. Copak si proti vám něco dovolím? Ani náhodou. Jsme každá z jiné ligy. Vy – mladá. A žádné děti nemáte. A já?
— My jsme přece vrstevnice!
— I kdyby, nechte to být, jak to je. Mně to nevadí.
— Cože? Nerozumím. Nevadí ti to? Anno! Vždyť je to tvůj manžel! Uvědomuješ si vůbec, co říkáš?
— Velmi dobře si to uvědomuji, Terezo. Jestli čekáte, že budu hysterická nebo co, tak se mýlíte. Já taková nejsem. Budu snášet všechno až do konce.
— Cože? Vážně nebudeš bojovat o svého muže? Ani to nezkusíš?
— Jaký to má smysl? Stejně bych prohrála. I kdybych přijela hned, co z toho? Vy byste se ho vzdala?
— Nevzdala, ale…
— Žádné „ale“, Terezo, — pokračovala Monika s jistotou. — A kromě toho ani já nejsem úplně bez viny. Naše děti přece nejsou Janovy. Jen o tom neví. Tak mu to, prosím, neříkejte, ano? Buďte trochu solidární.
— Samozřejmě to neřeknu. Budu solidární, ale…
— Děkuji vám, milá Terezo. Věděla jsem, že mě jako žena ženu pochopíte a podpoříte. A já vám za to slibuji, že vám nebudu překážet. Nad vším přimhouřím oči. Můžete být s Janem, jak chcete.
— Jak „jak chcete“?
— No jak si jen budete přát. Scházejte se, kde a kdy budete chtít. Klidně i v našem bytě. A řekněte mu, že už se kvůli tomu nemusíme hádat. Nač by to bylo? Všechno je i tak jasné. A já vždycky tiše, bez skandálů, vezmu děti a odjedu k mámě, kdykoli bude chtít být s vámi. Jen mi ho, prosím, nevezměte úplně. Máme přece dvě děti.
— Já se za něj chci provdat.
— A co já? A co naše děti?
— Bude platit alimenty.
— A co když se od někoho dozví, že ty děti nejsou jeho?
— Od koho by se to dozvěděl?
— Od kohokoli. Je dost „dobromyslných“ lidí — ochránců rodinných hodnot. Najde se někdo, kdo mu to řekne. O tom nepochybujte. A i kdyby mu to nikdo neřekl, může na to přijít sám. Nemám pravdu?
Muži to prostě vycítí. Zvlášť po rozvodu. Řeknu vám to na rovinu, Terezo, právě proto se nechci rozvádět. Co kdyby ho to napadlo taky? Nechá si udělat testy. Dozví se, že děti nejsou jeho. A co potom? Sbohem alimenty?
A bez alimentů, s dvěma dětmi… kdo by mě chtěl? Právě proto vás tak prosím, Terezo, nechme to být, jak to je. Vy se s Janem vídejte, jak je libo, a já vám do toho zasahovat nebudu. Řeknu to i Janovi.
„Tohle mi ještě chybělo,“ pomyslela si Tereza. „Ona to řekne Janovi! Pokud Jan zjistí, že mu žena všechno dovoluje, nikdy ji neopustí! Nikdy! A tím pádem se můžu rozloučit se svými plány být jeho ženou a matkou jeho krásných dětí. Ne. Takový vývoj událostí mi nevyhovuje. Udělám to jinak. A ta skutečnost, že její děti nejsou Janovy – to se mi ještě bude hodit. Teď ne, ale časem. Až sama budu jeho manželka a matka, udělám všechno proto, aby můj muž neplatil alimenty téhle bezcharakterní ženě.“
— Děkuji ti, Anno, za nabídku, — řekla Tereza. — Vážím si tvé laskavosti a všeho, ale… Takhle to nejde. Jedna věc je, když se muž stýká s jinou a jeho manželka o tom neví. To se ještě dá pochopit. Ale úplně jiné je to, když to žena ví a nevadí jí to.
— A v čem je rozdíl? — podivila se Monika. — Takhle je to přece jednodušší.