V tom okamžiku, kdy mi voda stékala po obličeji a všichni se smáli, jsem vstala, strhla si závoj — a udělala to, co všem přimrazilo úsměvy na tvářích. Voda mi kapala z brady, rozmazaný make-up mi ztékával po tvářích a šaty, nasáklé od saténu, se mi lepily na tělo. Hosté pořád ještě točili videa a smáli se, a já tam jen stála, v té studené vodě fontány, a dívala se na něj.
Všechno najednou ztichlo. Neslyšela jsem hudbu, ani smích — jen svůj dech a tlukot srdce. Pomalu jsem vystoupila na okraj, bosýma nohama, třesoucí se, ale vzpřímená. Podívala jsem se mu do očí.
— Připadá ti to teď směšné? — zeptala jsem se tiše, ale ostře jako nůž.
— Ale no tak, Lenko, — rozesmál se Ondřej, — to byl vtip! Všichni se smáli.
— Ano, — řekla jsem chladně. — Všichni se smáli — kromě tvojí ženy.
Pohledy hostů si začaly vyměňovat rozpaky, po stolech se šířil šepot. Zvedla jsem závoj, který mi spadl vedle, vyždímala ho rukou a položila na stůl před něj.
— To je můj dárek pro tebe, — řekla jsem. — Symbol toho, co jsi právě zahodil.
Mávl rukou.
— Nedělej scény, Lenko.
— Scény? — pousmála jsem se. — Tu jsi udělal ty. Já to jen uzavřu.
Otočila jsem se k orchestru a zvolala:
— Přestaňte hrát.