Přistoupila jsem k mikrofonu u pódia a postavila se před všechny, zatímco číšníci a hosté mlčky sledovali.
— Víte, — začala jsem hlasem, který se třásl, ale byl jasný — myslela jsem si, že si dnes beru muže, který mě miluje, který mě respektuje, který ví, co znamená ženská důstojnost. Ale teď vidím — vzala jsem si muže, který si myslí, že ponižování je zábavné.
Šepot utichl. Ondřej se pokusil usmát, ale úsměv se mu zachvěl.
— To stačí, Lenko.
— Ne, — odpověděla jsem a podívala se mu přímo do očí. — Teď je řada na mně.
Vzala jsem mikrofon a sundala si z prstu snubní prsten.
— Tohle je tvůj symbol síly? Tady ho máš.
A hodila jsem ho do fontány. Zvuk kovu dopadajícího do vody se rozlehl sálem. Hosté ztuhli, někteří dokonce couvli, nevědouce, co dělat.
— Tahle svatba je u konce, — řekla jsem. — Ale děkuju ti. Dal jsi mi něco, co si za žádné peníze nekoupíš — jasno. Jasno v tom, že už nikdy nikomu nedovolím, aby mě takhle ponížil.
Otočila jsem se, zouta si mokrou střevíčku a bosá se rozešla po mramorové podlaze. Když jsem procházela kolem hostů, slyšela jsem tiché šustění šatů a jejich němé zděšení. Nikdo neřekl ani slovo.