Tři týdny před Novým rokem udeřily silné mrazy, teplota klesla pod minus dvacet. Jana spěchala ze školy domů, sníh jí vrzal pod podrážkami bílých kozaček lemovaných kožíškem. Když přišla ke dveřím bytu, ucítila vůni smaženého masa. Zakručelo jí v břiše.
— Mami, mám hlad! — zavolala Jana ode dveří.
Vešla do kuchyně a uviděla na stole plnou mísu salátu. Vůně čerstvé okurky a kopru ji zašimrala v nose. Jana natáhla ruku k lžíci zapíchnuté v salátu.
— To je pro hosty, — řekla máma, když se otočila od dřezu.
— Pro jaké hosty? — zeptala se Jana a polkla slinu.
— Táta jede na nádraží vyzvednout kamaráda.
— Aha… — protáhla Jana významně. — Jasné.
— Co je ti jasné?
— Budou sedět do noci v kuchyni, vzpomínat na hrdinské činy z mládí a já zase budu spát na rozkládacím lehátku, protože táty kamarád zabere můj pokoj, — povzdechla si Jana. — A kdy přijdou? — protočila oči ke stropu.
— Už jsou na cestě. V lednici je salám, udělej si chleba, — poradila máma.
— Vydržím, — odfrkla Jana a odešla do svého pokoje.
Převlékla se do džín a trička, když se ozvalo bouchnutí vchodových dveří a z předsíně zazněly mužské hlasy. Jana vykoukla z pokoje.
— To je ale překvapení! Tolik let… — ozval se až k Janě radostný hlas mámy.
Jana chtěla dveře zase zavřít, ale zvědavost zvítězila. Vyšla na chodbu a setkala se s hostem.
— To je vážně vaše dcera? Kolik let jsem tu nebyl? To už je skoro nevěsta. Nedá se na ni vynadívat, jaká je krásná. — Muž se usmál. Janě se z jeho pohledu rozpálily tváře.
Když k nim chodili známí rodičů, říkali většinou totéž a brzy na Janu zapomněli. Jejich slova jí obvykle neohřála duši, ani ji nerozpálila.
Host se procházel po bytě, prohlížel si zařízení, fotografie na stěně. Jana ho pozorovala se zájmem. Nebyl to krasavec. Kulatý obličej s nádechem letního opálení, krátké vlasy s šedinami ve spáncích. Od očí mu vycházely vějířky vrásek jako u lidí, kteří se často usmívají. Oči měl šedé, ale ne chladné, spíše jakoby vybledlé od slunce.
— To je můj kamarád Roman. Geolog, — představil ho hrdě otec.
— Ach, kde jsou mé dvacetiny, — Roman se ohlédl po Janě.
— Jana je v posledním ročníku. Chce na medicínu. Co, závidíš? — zasmál se otec. — Mohl jsi už dávno být její ženich.
— Pořád jsi sám? — zeptala se máma.
— Kdy bych si měl zakládat rodinu? Měsíc dva doma a pak zase na expedici. To by žádná žena nevydržela, — povzdechl si Roman.
Jana je chtě nechtě srovnávala. Táta byl pohlednější, ale Roman měl větší charisma.
— Marku, ukaž hostovi koupelnu, a my s Janou zatím prostřeme, — řekla máma.
Obvykle se Jana snažila vymyslet důvod, jak se vyhnout ruchu v kuchyni. Ale dnes tam šla ráda s mámou. Dnes byl totiž hostem Roman. Líbilo se jí potichu si v duchu opakovat jeho neobvyklé jméno.
U stolu Roman vyprávěl o expedicích, kamenech, tajze. Občas se podíval na Janu a mluvil jen k ní. Z jeho pohledů jí srdíčko buď zatajilo, nebo se prudce rozbušilo. Sotva vnímala, co říká.
— Jak dlouho tu zůstaneš? — zeptal se otec.
— Zajedu na ředitelství, nechám tam rozpočet, počkám na odpověď… Asi tak tři čtyři dny, myslím. Snad vás neunavím.
Potom otec s hostem odešli do obýváku a Jana se neochotně vrátila do pokoje dělat úkoly. Ale víc naslouchala rozhovoru než se dívala do knížek.
— Dáme tě do Janina pokoje, — uslyšela mámin hlas.
— To není potřeba. Dejte mi rozkládací lehátko do kouta, klidně i do kuchyně, — odpověděl Roman.