Obvykle Jana nerada přepouštěla svůj pokoj hostům. Ale dnes by byla šťastná, kdyby Roman spal na její posteli, aby si pokoj pamatoval jeho dech, jeho vůni.
Ráno, cestou do koupelny, Jana zakopla o Romanovy velké kožené boty s kožešinou. Voněly po zvířecí srsti. Jana si představila, jak se Roman plíží tajnými stezkami hor s puškou. Pak se zarazila. Jaká puška? Vždyť je geolog, ne lovec.
„Na co tam stojíš? Rychle se běž umýt, jinak přijdeš pozdě do školy,“ přerušil ji šeptem matčin hlas. Jana trhla rameny a rychle zmizela v koupelně.
Neslyšela, jak její matka mezitím v kuchyni říká otci, že Jana se asi zamilovala do Romana.
„Nedivím se. Vždycky se líbil ženám. Dokonce i tobě tehdy,“ odpověděl otec.
„Vzpomněl sis. A kdy to bylo? Nelíbí se mi to. Vždyť jí je teprve sedmnáct…“
„Neboj. Roman je tvrdej chlap, krásy si moc nevšímá. A navíc brzy zase odjede, a ona se z toho dostane.“
Jana se strašně nechtěla vydat do školy. Ale máma by jí nejspíš neuvěřila, kdyby si stěžovala na bolení v krku. Když procházela kolem obýváku, zahlédla přes pootevřené dveře spícího Romana na rozkládací posteli. Ležel na zádech, jednu ruku pod hlavou. Jana odklonila pohled a rychle prošla dál.
Z poslední hodiny utekla. Ale v předsíni nenašla Romanovy boty ani jeho bundu. Znamená to, že se zbytečně hnala domů, aby ho zastihla samotného.
Na židli v jejím pokoji visel jeho ručně pletený svetr. Jana ho pohladila, pak ho vzala do rukou a přitiskla si ho ke tváři. Svetr voněl po mužském těle, vlně a dýmu. Stála tam se zavřenýma očima, tvář zabořenou do hrubé látky.
Ozvalo se klapnutí zámku a Jana polekaně svetr odhodila zpět na židli. Připadala si jako zloděj přistižený při činu.
„Kdo je doma?“ ve dveřích pokoje stál Roman, tváře zčervenalé od mrazu.
„Já,“ pípla Jana provinile.
Roman si ji pozorně prohlédl.
„Mám šílenej hlad. Tvoje máma nám určitě nechala něco k obědu, co?“
„Hned se podívám,“ Janě se hned podařilo zmizet směrem do kuchyně.
Obvykle něco zakousla jen tak narychlo, co doma zrovna bylo. Ale dnes byl s ní Roman a ten měl hlad. Ohřála polévku a maso, co zbyly z včerejší večeře. Na sporák postavila konvici.
„To je ale vůně,“ Roman natáhl nos a polkl, když vstoupil do kuchyně.
Jana jedla bez chuti, neustále k němu zvedala oči od talíře. Když utišil hlad, začal vyprávět o horách a tím prolomil trapné ticho. Jana se usmívala, přikyvovala hlavou, ale sotva vnímala. Jeho blízkost ji vzrušovala, motala se jí hlava, srdce jí bouřilo v hrudi.
„Díky, paní domácí,“ řekl Roman a odstrčil prázdný talíř. „Jaké máš plány? Nechceš se jít projít? Ukážeš mi město. Patnáct let jsem tu nebyl.“
„Vy jste dřív bydlel tady u nás?“ podivila se Jana.
„Jo. S tvým tátou jsme studovali na jedné škole, i když každý jiný obor. Scházeli jsme se s kamarádkami, ale ty dávno zmizely a my zůstali přáteli.“
„A proč bydlíte u nás? Nemáte byt?“
„Ne, nechal jsem ho bývalé manželce. Unavila se z věčnýho čekání, až se vrátím z expedic. Už to nevydržela.“
„Já bych vydržela,“ pomyslela si Jana.
Nelíbilo se jí, že nějaká žena byla jeho manželkou, i když už je to dávno.
„Říkej mi ty, jinak si připadám vedle tebe jako stařec.“
„Dobře. Tak půjdeme ven?“ zeptala se ochotně Jana.
Procházeli se městem, Jana mu ukazovala svá oblíbená místa, Roman vzpomínal na ta svá. Když vyprávěl, položil jí ruku kolem ramen.
„Támhle jsme jezdili na běžkách. Sjížděli jsme z nábřeží rovnou na led a dojely jsme skoro doprostřed řeky.“