Cítila přes kabát tíhu a hřejivost jeho ruky a zapomněla dýchat. Tak by tam klidně stála napořád, navzdory mrazu. Ale Roman ruku stáhl. Janou projel záchvěv chladu.
„Zmrzla jsi? Pojďme se zahřát do kavárny. Vezmi mě tam.“ navrhl Roman.
Když se za soumraku vrátili domů, maminka se na Janu vyčítavě podívala, ale nic neřekla.
Z kuchyně jim vstříc vyšla krásná žena. Ne jen krásná — oslnivá. Dokonale čistá pleť, postava bohyně, řasy jako vějíře… Objala Romana, který zůstal stát ohromený, a políbila ho na tvář.
„Proč se dozvídám, že jsi přijel, od Marka?“ zeptala se dotčeně.
„Byl jsem tu jen na skok. Myslel jsem, proč tě znepokojovat?“
„Typické pro tebe,“ našpulila rty uraženě.
Žárlivost se Janě zavrtala do srdce jako krysa. Zavřela se ve svém pokoji. Slyšela, jak Roman odchází doprovodit hosta. Nemohla usnout, čekala na něj. Ráno ho našla spícího na skládacím lůžku. Ulevilo se jí — nepřespal u té krasavice.
„Kdo to byl?“ zeptala se mámy.
„Jeho bývalá žena.“
Žárlivost znovu pohnula jejím srdcem.
„A proč přišla?“
„Už dávno se rozvedli, ale zůstali přáteli,“ odpověděla maminka.
Následující den Jana opět utekla ze školy. Vedle Romanových kožených bot s kožešinou v předsíni stál jeho batoh. Jana, ještě v kabátě, vtrhla do pokoje.
„Už odjíždíš?“
„Ano. Mám vše hotovo, už je čas.“
„Můžu tě jít vyprovodit?“ zeptala se s nadějí.
Roman se na ni pozorně zadíval. Chtěl něco říct, ale místo toho jen přikývl.
Po celou cestu na nádraží Jana bojovala se slzami, neustále si utírala nos. U perónu už stál jeho vlak. Průvodčí u vozu je pozoroval s mírným zájmem.
„Ty… přijedeš zase někdy?“ zeptala se Jana, stále si ho napjatě prohlížejíc.
„Jano, jsem starý a nudný. A ty máš celý život před sebou…“
„O čem to mluví? Jaký život beze něj?“ běželo Janě hlavou, zatímco jeho slova míjela.
„Musím jít.“ Roman ji náhle přitáhl k sobě a pevně objal. Janě vyhrkly slzy.
„Určitě přijedu.“ Hřbetem ruky jí setřel vlhké cestičky z tváří.
Chytila ho za ruku, přitiskla si ji ke rtům.
Roman svou ruku uvolnil, ustoupil. Jana se s ním pohnula vpřed, jako by ji táhnul neviditelný magnet. Ani se neohlédl, přešel k průvodčí, ukázal jí jízdenku. Až když nastoupil do vozu, zamával Janě a provinile se usmál.
„Budu tě čekat!“ vykřikla Jana se slzami v očích.
Domů se vracela, aniž by pořádně vnímala, kam jde. Slzy jí namrzaly na řasách, slepovaly je. Jana skoro nic neviděla, narážela do lidí.
Doma si matka všimla jejích zarudlých očí a objala ji. Tak tam seděly, dokud se nevrátil táta z práce.
Uteklo deset let
„Jano, volali z příjmu, přivezli pacienta s infarktem,“ nakoukla do sesterny zdravotní sestra.
Jana položila pero, upravila si čepičku na hlavě a vyšla z ordinace.
Na nosítkách v příjmovém oddělení ležel bledý muž.
„Muž, devětačtyřicet let, rozsáhlý infarkt…“ hlásil lékař ze záchranky.
„Zapsat do příjmu?“ zeptala se sestra Jany.
„Později. Zavolejte sanitáře, ať ho zavezou na kardio.“
„Ale…“ začala sestra.
„Znám ho, všechno vyřeším později.“
„No tak pokud je to někdo váš…“ zavrtěla hlavou.
Zestárl, šedin v jeho vlasech přibylo. Ale byl to Roman. Pokusil se něco říct.
„Mlčte, už brzy to bude lepší,“ zarazila ho Jana.
Když Romana uložili na pokoj intenzivní péče, připojili ho na přístroje a monitor, dali mu infuzi, Jana vyšla na chodbu, sundala si roušku a zavolala otci. Ten přijel časně ráno, když její služba končila.