— Jen dvě minuty, — varovala Jana, — než přijde vedení.
— Ahoj, tuláku, — pozdravil otec, když vešel na jednotku intenzivní péče.
— Kdo ti řekl, že jsem tady? — zašeptal Roman.
— Jana, — odpověděl otec a pohlédl na dceru. — Copak jsi ji nepoznal?
— Jana? — Roman obrátil zrak na doktorku.
Jana si stáhla roušku. V Romanových očích se mihla radost, poznání a napjaté překvapení.
— A já si pořád říkal, odkud ten hlas znám… Takže ses skutečně stala lékařkou. Tak ty jsi můj anděl strážný. — Vrásky v koutcích Romanových očí se prohloubily.
Jana první uhnula pohledem.
— Tati, je čas, pak… — odvedla otce z pokoje.
— Bude v pořádku? Přežije to? — zeptal se otec na chodbě.
— Samozřejmě, pokud se nebude rozčilovat a nebude se fyzicky přetěžovat.
Před odchodem se Jana ještě jednou zastavila u Romana. Už nebyla tou nesmělou sedmnáctiletou holkou zamilovanou do otcova přítele. Přesto ji pohled na Romana znovu bodl u srdce.
— Přijel jsem, jak jsem slíbil, — řekl Roman.
— Po deseti letech. Já tě čekala, jak jsem slíbila, — odpověděla mu Jana stejným tónem.
Spěchala domů a usmívala se. Stejně jako tehdy jí pod nohama křupal sníh. Slunce se snažilo prodrat skrz souvislou šedou pokrývku mraků. „Milý můj, dobrý, konečně tě znovu vidím,“ opakovala si Jana v duchu.
— Chtěl jsem si s tebou promluvit, — řekl otec doma. — Všechno chápu, ale nenič si život. Je mi rovný, Jani… Jsi krásná, chytrá…
— Nech toho, tati. Neměj o mě strach. Nic mezi námi nebude. Nemiluje mě. A bez lásky nemůžu…
Druhý den Jana vešla k Romanovi do pokoje.
— Ahoj, můj anděli, — řekl. — Když jsi se mnou, nebojím se umřít.
— Neumřeš. Nedovolím to, — řekla Jana.
Roman se na ni upřeně zadíval, jako by jí chtěl číst myšlenky.
— Jsi tak mladá, a já…
Jana mu nedovolila domluvit, přiložila mu dlaň na ústa.
— Promluvíme si později, až se uzdravíš. Řekni mi, miloval jsi mou mámu?
— Ano. Moc. Ale vybrala si tvého otce. A udělala dobře. Pořád jsem byl v expedici…
Janu znovu bodla žárlivost.
— Teď se budeš muset naučit žít usedlým životem.
Roman zakroutil hlavou.
— Když vypustíš tygra do manéže a necháš ho skákat z podstavce na podstavec, stejně zůstane šelmou a při první příležitosti se pokusí na krotitele zaútočit. Stejně tak já. Jsem geolog, nic jiného neumím.
— Můžeš učit na katedře, — navrhla Jana.
— Popřemýšlím o tom.
Janině srdci se při cestě do sesterny tetelilo štěstím. „Popřemýšlí o tom. Bude nablízku…“
— Novotný, Jana, — zavolal ji doktor z vedlejšího chirurgického oddělení, který ji už dlouho a marně miloval. — Slíbila jsi, že se mnou půjdeš do kina.
— Tak jdeme, — usmála se Jana.
— Cože? Teď? — Mladý chirurg zůstal stát překvapeně na místě. Tolik let od ní slyšel jen odmítnutí, že už ztratil veškerou naději.
— Budu mít volno po druhé, — řekla Jana.
— Stavím se pro tebe. Neodcházej beze mě.
— Slibuju, — řekla Jana a rozesmála se…
Láska nebývá vždy opětovaná. Nejtěžší je nemít možnost o ní mluvit. Protože z nevyslovenosti se dá zbláznit…
„Bylo to jako rozsudek smrti: vědět, že tě nikdy nebudu moct obejmout, nikdy ti nebudu moct říct, co pro mě znamenáš.“ – Emma, „Nevěřím. Nedoufám. Miluji.“
„Není nic odolnějšího než beznadějná láska. Opětovaná láska se může omrzet. Vášeň může přerůst v přátelství nebo nenávist. Ale neopětovaná láska nikdy nenajde konce v srdci, neboť její pouto spolehlivě zacementuje křivda.“ – Jan.