— Mami, stěhuju se, — hlas Michaely v telefonu zněl rozhodně a chladně. — Do Brna. Za týden.
— Jak se stěhuješ? — Květoslava zůstala stát uprostřed kuchyně s neumytým talířem v rukou. — A byt? A práce? Vždyť tě zrovna povýšili!
— Je to rozhodnuté. Dávám výpověď. Jak dlouho se dá zůstat v téhle díře za směšnou výplatu? — v dceřině hlasu se objevily podrážděné tóny.
— Ale ani ses neporadila… — Květoslava se ztěžka posadila na stoličku. — Jak tohle, holčičko?
— A nač se radit? Je mi pětatřicet, mami. Jsem dospělá a rozhoduju o svém životě sama.
Známá a bolestně povědomá věta. Stejně ji před dvaceti lety říkala sama Květoslava své matce, když se rozhodla rozvést s mužem. Teď se příběh opakoval — jen si vyměnily role.
— Dobře, — snažila se mluvit klidně. — A kde budeš bydlet? Brno je drahé město.
— Pronajmu si pokoj. Pak třeba byt. Mám nějaké úspory, neměj strach.
— Jaké úspory, Michaelo? Vždyť jsi všechno dala do rekonstrukce!
— Kdyžtak si půjčím. Nebo vezmu úvěr, — v telefonu byl slyšet hluk projíždějících aut. — Musím končit, mami. Zavolám večer.
Spojení se přerušilo. Květoslava ještě dlouho seděla, hledíc na zhaslý displej telefonu. Za oknem se pomalu stmívalo, říjnový večer padal na město a rozzařoval okna paneláků.
Rekonstrukci dělaly společně v létě. Dva roky šetřily, vybíraly tapety, dlaždice, nábytek. Michaela zářila štěstím, když matce ukazovala novou kuchyň. A teď — všechno nadarmo?
Z myšlenek ji vytrhl zvonek u dveří. Na prahu stála sousedka Barbora s taškou jablek.
— Ahoj, Květoslavo! Na, vem si, přivezla jsem ze sadu. Ale co jsi taková sklíčená?
— Michaela se stěhuje do Brna, — vyklouzlo Květoslavě.
— No to ne! — vykřikla sousedka. — A co byt? Práce?
— Taky se ptám…
Šly spolu do kuchyně. Květoslava mechanicky postavila konvici na čaj, vytáhla sušenky.
— A hlavně — ani slovo dřív! — rozlévala čaj do hrnků. — Jako rána z čistého nebe — stěhuju se, a hotovo.
— Mladí dneska, — povzdechla si Barbora. — Moje Nela taky: chvíli chtěla do Olomouce, chvíli do Jihlavy… Ještě že se nakonec vdala, zklidnila se.
— A ta moje je pořád sama. „Soukromý život je moje věc, mami.“ Nepředstaví nikoho, nic neřekne.
Dcera se vzdalovala rok od roku. Nejdřív nenápadně — volala méně často, hovory byly kratší. Pak zřetelně — odmítala společné víkendy, odsekávala na mateřské rady. A teď — stěhování.
— Možná kvůli nějakému muži? — nadhodila sousedka. — V tomhle věku se ženské často řítí po hlavě.
— Asi ne… — Květoslava zamíchala lžičkou chladnoucí čaj. — I když — kdo ví? Dřív mi všechno říkala, a teď…
Večer Michaela nezavolala. Jen poslala krátkou zprávu: „Jsem unavená, zavolám zítra.“ Květoslava dlouho nemohla usnout, převalovala se v posteli. V hlavě vířily útržky myšlenek a vzpomínek.
Tady malá Michaela dělá první krůčky, drží se máminy ruky. Tady kráčí do první třídy s obrovskou kyticí astr. Maturitní večírek — krásná, dospělá. Univerzita, první práce…
Ráno začalo bolestí hlavy. V práci — Květoslava dělala účetní v malé firmě — se nemohla soustředit. Čísla jí splývala před očima, v hlavě znova bušilo: „Stěhuje se, stěhuje se…“
— Paní Květoslavo, je vám dobře? — zeptala se starostlivě mladá kolegyně Eliška. — Vypadáte nějak bledě.
— Nic mi není, děvče. Jen jsem se nevyspala.
Když Eliška nastoupila do firmy, Květoslava si ji vzala pod ochranná křídla. Učila ji taje účetnictví, pomáhala radou. Možná v ní viděla něco z Michaely — stejně cílevědomá, nezávislá.
Večer zavolala dcera sama.