— Mami, promiň za včerejšek. Nechtěla jsem být tak ostrá.
— Nic se neděje, — Květoslava se snažila mluvit klidně. — Povíš mi aspoň, co je to za práci? Kam se hlásíš?
— Zatím přesně nevím. Je pár možností, — v Michealině hlase zazněl ten dobře známý vzdor. — Hlavní je odtud odjet.
— Ale proč, holčičko? Co tě žene pryč?
— Mám toho prostě dost! — vybuchla najednou Michaela. — Už mě nebaví být „dcerou Květoslavy“! Všichni vědí, všichni sledují, všichni komentují! V práci pořád jen slyším: „A tvoje máma říkala… A tvoje máma si myslí…“
Do sluchátka se rozprostřelo tíživé ticho.
— Netušila jsem, že tě to tak… zraňuje, — řekla tiše Květoslava.
— Promiň, mami. Nechtěla jsem křičet. Jen… potřebuju něco ve svém životě změnit. Chápeš?
— Chápu, — a opravdu chápala. Až příliš dobře si vybavovala vlastní touhu vymanit se, začít nový život. — Jen mám o tebe strach.
— Neměj. Zvládnu to.
Po hovoru jí bylo trochu lehčeji. Aspoň Michaela vysvětlila důvod svého rozhodnutí. I když neřekla celou pravdu — Květoslava cítila, že něco neříká — ale přece jen něco.
Následující týden uběhl jako v mlze. Michaela se připravovala na stěhování, dávala výpověď v práci, balila si věci. Květoslava pomáhala, jak mohla, i když jí srdce pukalo při pohledu na prázdnící se byt její dcery.
— Třeba byt zatím neprodávej? — navrhla, když Michaela psala seznam věcí na prodej. — Co když se ti v Brně nebude líbit?
— Bude, — odpověděla rozhodně dcera. — Zatím ho pronajmu, uvidíme potom.
V tomhle bytě s manželem začínali společný život. Po rozvodu Květoslava splácela úvěr, chodila na dvě práce. Všechno kvůli tomu, aby měla dcera vlastní domov. A teď…
— Mami, nedívej se tak na mě, — Michaela zvedla oči od seznamu. — Vždyť neodjíždím na konec světa. Budu jezdit, volat.
— No jistě že budeš, — odpověděla její matka šeptem.
Den odjezdu byl pošmourný. Mrholilo, vítr honil po dvoře žluté listy. Před vchodem stálo taxi, řidič ukládal kufry do zavazadlového prostoru.
— Tak už je to tady, mami, — Michaela matku pevně objala. — Neplakej, prosím.
— Já nepláču, — zalhala Květoslava a nenápadně si utřela slzy. — To jen ten déšť.
Auto se rozjelo a odváželo její holčičku do nového života. Květoslava dlouho stála v dešti a dívala se za mizícím taxíkem. Pak pomalu vystoupala do svého bytu.
Doma bylo ticho a prázdno. Na stole ležela obálka — Michaela nechala klíče od svého bytu a vzkaz: „Postarej se prosím, než najdu nájemníky. Miluju tě, mami.“
Večer zavolala Barbora:
— Je pryč?
— Je, — hlas se jí zlomil.
— To nic, Květoslavo, zvykneš si. Víš, když se Nela vdala a odstěhovala se k manželovi, myslela jsem, že se zblázním. A vidíš, zvykla jsem si.
— Já vím… — Květoslava se dívala z okna, kde se v houstnoucím šeru rozsvěcela světla. — Jen je teď všechno nějak naráz.
— Přijď na čaj. Posadíme se, popovídáme.
— Děkuju, Barborko. Možná zítra? Dneska to nějak nezvládám.
V noci se jí zdála maminka. Stála u okna — tak, jak vypadala na poslední fotografii — a kroutila hlavou: „Holčičko, holčičko… Copak to nechápeš?“
Květoslava se probudila v slzách. Maminka zemřela před pěti lety. Nedočkala se pravnoučat, na která se tolik těšila. Michaela všechno odkládala „na potom“ — nejprve kariéra, pak byt…
Ráno přišla zpráva od dcery: „Dojela jsem v pořádku. Zatím jsem v hostelu, hledám pokoj. Neboj se.“
„Jak se nemám bát? — pomyslela si Květoslava, když se chystala do práce. — Hostel… Bože, co o nich ví?“
V práci jí šlo všechno z ruky. I Eliška si toho všimla:
— Květoslavo, nechcete si vzít náhradní volno? Nejste to vy.
— Ne, ne, to je dobré. Práce mě aspoň zaměstná.