Nečekaně zazvonil telefon. Nela, dcera Barbory, plakala do sluchátka:
— Tetičko Květoslavo, pomožte! Máma je v nemocnici, mrtvice…
— Cože? Kdy?
— Před hodinou. Jeduu, ale dorazím až za tři hodiny. Prosím, podívejte se na ni!
V nemocnici to vonělo po lécích a zoufalství. Barbora ležela pod infuzí, malá a bezbranná. Květoslava seděla vedle, držela přítelkyni za ruku.
Bože, to je tak děsivé. Takto ležela její maminka před smrtí. A taky čekala na dceru, která „měla práci“…
V noci dorazila Nela — rozrušená, provinilá:
— Děkuju, tetičko Květoslavo. Teď už se postarám sama.
— Zavolej, kdyby cokoli.
Domů se Květoslava vrátila k ránu. Několik hodin spala neklidným spánkem, pak zavolala do práce a vzala si volno.
K obědu zavolala Michaela:
— Mami, proč jsi nebrala telefon?
— Spala jsem. Barbora dostala mrtvici, celou noc jsem byla v nemocnici.
— To je hrozné! — v jejím hlase zněl upřímný soucit. — A přijela Nela?
— Přijela. Jak se máš?
— Dobře. Jdu si dneska prohlédnout pokoj. Prý to není daleko od metra, paní domácí zněla mile po telefonu.
— Dávej na sebe pozor, — řekla Květoslava automaticky.
— Mami! — v dceřině hlase zaznělo známé podráždění. — Nejsem přece malá!
— Promiň. Jen mám o tebe starost.
— Všechno bude v pořádku. Běžím, přijdu pozdě na pohovor.
Po hovoru jí bylo těžko u srdce. Mluvily vcelku normálně, ale stejně jako by mezi nimi stál neviditelný, chladný a pevný stěnový val.
Večer zašla Květoslava do nemocnice za Barborou. Přítelkyně už se probrala, mluvila zatím s námahou, ale všechny poznávala.
— Nela… odjela? — zeptala se, když si Květoslava sedla k posteli.
— Ano, musela do práce.
— Chápu… — Barbora se slabě usmála. — Všichni… mají své věci.
V té úsměvu bylo tolik hořkosti, že Květoslavě sevřelo srdce. Seděla u ní až do konce návštěvní doby, povídala o novinkách z města, snažila se ji rozptýlit od smutných myšlenek.
Domů se vracela za soumraku. Říjen byl chladný a větrný. Ve světle lamp se točily řídké sněhové vločky — první v tom roce.
Michaela zavolala pozdě večer:
— Mami, pronajala jsem si pokoj! Je v pořádku, čistý, starší paní učitelka. A vůbec není drahý!
— To je dobře, holčičko, — pousmála se Květoslava přes bolest. — A pohovor?
— Asi dobrý. Zítra by se měli ozvat.
V jejím hlase bylo tolik nadšení, tolik naděje… Jak by mohla matka kazit její radost vlastními obavami?
Další dny plynuly jednotvárně: práce, nemocnice, domov. Nela jezdila o víkendech, ale během týdne zůstávala Barbora v péči Květoslavy.
— Já tě úplně vyčerpala, — řekla jednou přítelkyně.
— Nech toho. Vždyť pro mě jsi byla víc než jen sousedka.
— Vím… — Barbora na chvilku zmlkla. — Pamatuješ, jak naše holky chodily spolu do školky?
— Jasně že ano. Michaela pořád zkoušela Neliny mašličky.
— A teď už jsou dospělé. Rozletěly se…
V pokoji zavládlo tíživé ticho.
Od Michaely přicházely jen krátké zprávy: „Všechno v pořádku“, „Vzali mě do práce“, „Strašně nestíhám“. Volala čím dál méně — „vůbec nemám čas“.
Každý večer zašla Květoslava do prázdného bytu své dcery. Kontrolovala, jestli je všechno v pořádku, zalévala květiny. Dívala se na fotografie na stěnách — tady jsou s Michaelou u moře, tady na chatě u babičky, tady promoce na univerzitě…
Začátkem listopadu Barbora opustila nemocnici. Už mohla chodit, opírajíc se o stěnu, ale k úplnému zotavení měla ještě daleko.
— Doktor říkal, že rehabilitace potrvá tak tři měsíce, — říkala Nela, když si matku odvážela domů. — Vzala bych ji k sobě, ale…
— Jaké „k sobě“? — rozhořčila se Barbora. — Máš přece svou rodinu, malé dítě. Doma se dám dohromady.