— Pomůžu ti, — řekla rozhodně Květoslava. — Neboj se, Nelo.
— Děkuju, tetičko Květoslavo, — Nela ji objala. — Víte přece, kdybych mohla…
„Kdybych mohla“ — ozvěnou jí to zaznělo v hlavě. Kolikrát ta slova sama řekla své mamince?
Večer zavolala Michaela:
— Mami, na dušičkové volno nepřijedu. V práci je teď taková časová tíseň!
— Chápu, — zalhala Květoslava. — Jak ses zabydlela?
— Skvěle! Představ si, už mě zařadili do projektu! Je toho opravdu hodně, ale vždyť je to zkušenost…
Dcera mluvila bez dechu, s nadšením vyprávěla o nové práci, kolezích, životě v Brně. A Květoslava poslouchala a myslela si: „Bože, jak je to povědomé. Přesně takhle jsem mluvila se svou mámou — rychle, radostně, aniž bych postřehla únavu v jejím hlase.“
Čas plynul. Barbora se pomalu zotavovala. Nela jezdila každým víkendem, vozila s sebou vnuka — malého Michala, který dokázal babičku rozesmát i v nejtěžších dnech.
— Máš kliku, že máš takovou Nelu, — řekla jednoho dne Květoslava, když sledovala, jak si její kamarádka hraje s vnukem.
— Nepřijde mi to jako štěstí, — zakroutila hlavou Barbora. — Spíš jsem si včas uvědomila, že děti nesmíš k sobě připoutat. Musíš je pustit. S láskou.
Tato slova jí nedala spát. Květoslava je obracela v hlavě ze všech stran, snažila se pochopit: kde udělala chybu? Kdy?
V polovině prosince Michaela konečně přijela — na dva dny, kvůli pracovním záležitostem. Pohublejší, s novým sestřihem, v módním kabátu — úplně jiná osoba.
— Co jsi to udělala se sebou? — vydechla Květoslava.
— Mami, tomu se říká „změna image“, — zasmála se dcera. — Líbí se ti to?
— Je to nezvyklé…
Seděly spolu v kuchyni, pily čaj. Michaela vyprávěla o práci, nových známých, plánech do budoucna. A Květoslava na ni hleděla a nepoznávala ji — cizí, dospělá žena, plná sebejistoty.
— Asi v únoru konečně prodám byt, — oznámila zničehonic Michaela. — Našla jsem si dobrou realitní společnost.
— Proč právě v únoru?
— Měly by se zvyšovat ceny. A nájemnice má smlouvu do února.
Nehovořily o ničem osobním. Nevzpomínaly. Jako by je nespojovalo pětatřicet společných let, ale jen pár dnů povrchní známosti.
Před odjezdem se Michaela zastavila rozloučit.
— Promiň, mami, že jsem tu byla tak krátce. Je toho teď fakt moc.
— Všechno v pořádku, holčičko. Dávej na sebe pozor.
— I ty na sebe dávej. — Michaela matku objala. — Přeju krásný začátek roku, kdybychom se už neviděly před Silvestrem.
— Před Silvestrem? — zopakovala po ní Květoslava.
— No ano. Zařadili mě do týmu, máme dokončovat jeden důležitý projekt. A navíc — letenky už teď stojí majlant…
Po odchodu dcery zašla Květoslava k Barboře.
— Představ si, že ani na Silvestra nepřijede! — nevydržela to a rozplakala se.
— Květo, — kamarádka ji objala zdravou rukou. — Všechno se spraví. Dej jí čas.
— Jaký čas? Vždyť je úplně cizí!
— Není cizí. Jen dospěla. Žije si svůj život.
V tu chvíli Květoslava náhle pochopila, co znamená to „pustit s láskou“. Nedržet, nevyčítat, netlačit vinou. Jen milovat — z dálky, ale celým srdcem.
Silvestra slavila u Barbory. Přijela Nela s manželem a Michalem. Bylo veselo, hlučno, vonělo to po mandarinkách a jehličí.
O půlnoci zavolala Michaela:
— Šťastný nový rok, maminko! Mám tě moc ráda!
— I já tebe, holčičko.
V hlasu dcery zněly zvláštní tóny — snad smutek, snad stesk po domově. A možná se jí to jen zdálo.
— Víš, mami… — Michaela se na chvíli odmlčela. — Napadlo mě… možná ten byt zatím nechám. Člověk nikdy neví, co mu život přichystá.
— Jak chceš, zlatíčko. Je to tvoje rozhodnutí.
— Děkuju, že na mě netlačíš, — zašeptala dcera. — Teprve teď to začínám chápat…
Mluvily spolu téměř hodinu. Poprvé po dlouhé době — otevřeně, upřímně, jako dřív. A pak si Květoslava přála jen jediné: aby se její dceři dobře vedlo. Ať už bude kdekoliv, ať už její život dopadne jakkoliv.