— Zítra odjíždím k mámě na chatu. Na týden, možná i déle. A kdo ti vypere a vyžehlí košile? To už není můj problém.
— Jak jako odjíždíš? Myslel jsem, že budeš doma. Konečně pořádně uklidíš.
— Ne, rozhodla jsem se, že si radši odpočinu u mámy.
Petr seděl u kuchyňského stolu s hrnkem kávy a tvářil se, že čte zprávy v telefonu. Ve skutečnosti však pozorně sledoval každý pohyb své ženy a cítil napětí v každém jejím kroku.
Jana mlčela už třetí den a to bylo děsivější než jakýkoli hádky. Všechno začalo jejich dalším „rozhovorem“ o dovolené. Přesněji řečeno – Petrovým odmítnutím jet k moři.
Letos měli poprvé po dlouhé době jak čas, tak i úspory. Jana snila už dávno o cestě k moři. Naposledy byli v Riminách před deseti lety – jen oni dva. Od té doby se jim narodila dcera – Anna, která ještě nikdy v životě neviděla moře a jeho burácející vlny s bílou pěnou.
Jana také toužila po slunci a teplém písku. Nevadil jí pach opalovacího krému, vrzání lehátek ani věčné pokřikování lidí a ruch na pláži.
Ale Petr se zase zarputile vzpouzel:
— Vždyť jsem ti říkal, že takový způsob odpočinku nesnáším! Davy lidí, vedro, písek v botách… A vůbec, já jsem pro chalupu. Tady je klid, chládek z klimatizace a žádná zmatenost.
— Myslíš jen na sebe. A Anna ještě nikdy neviděla opravdové moře! — řekla Jana s nadějí, že ho ta informace třeba trochu dojmě.
— A na co by jí bylo moře? Vždyť jsme jí koupili ten skvělej bazén loni! — mávl rukou, aniž by zvedl oči od telefonu.
Jana nervózně upravila dceři tričko, zapnula zip na její batůžek a odsunula pytel s hračkami. Na kuchyňském stole ležel seznam: plavky, žabky, klobouček, knížka s pohádkami, míč… Všechno by mělo být připravené, ale uvnitř cítila neklid.
Petr stále seděl u stolu a líně projížděl zprávy. Za poslední půl hodinu se ani jednou nezeptal, jestli potřebuje pomoct. Nešlo mu o cestu, o věci ani o Annu. A právě proto měla Jana chuť křičet i brečet zároveň.
— Mami, vzali jsme si plavecké brýle? — tahala holčička matku za ruku.
— Ano, zlatíčko, jsou v batůžku, — Jana se usmála, ale uvnitř ji svíralo nepříjemné napětí.
— Hele, možná bych vás přece jen odvezl? — poznamenal Petr, aniž by zvedl zrak od telefonu.
Jana se na něj podívala s překvapením, ve kterém se mísila únava, zlost a trocha zklamání.
— Není třeba. Zvládneme to samy, — odsekla stručně.
Vzala klíče od auta a s dcerou vyšly ven.
Věra stála u branky v pestrobarevné zástěře s svazkem kopru v ruce. Auto zahlédla z dálky a rychle se vydala naproti.
— Moje krásky přijely! — zvolala s radostí a pomohla vyndat z kufru tašku s nákupem.
Anna se hned rozběhla do domu, protože dobře věděla, že babička jí určitě připravila její oblíbené lívance. Jana odnesla věci dovnitř a pak se pomalu posadila na lavičku u zápraží.
Věra donesla talíř s lívanci a jahodovým džemem vnučce a pak si přisedla vedle dcery na zápraží.
— Stalo se něco? — zeptala se tiše.
Jana mlčela dlouho. Pak si zastrčila vlasy za uši, povzdechla si a všechno jí vypověděla. O tom, jak manžel odmítl jet na moře, o jeho lhostejnosti, o tom prokletém bazénu, kterým si Petr myslí, že nahradí úplně všechno. O tom, jak pořád ustupuje jen proto, aby udržela zdání šťastného manželství.
Věra ji mlčky vyslechla a nepřerušovala. Pak pevně stiskla Janinu ruku a tiše řekla:
— Dceruško, máš právo na štěstí, na odpočinek a na oporu. Chceš, zůstaň přes noc. Budete s Annou u mě o víkendu, ano?
— Jenže já si ani nic moc nevzala s sebou…
— To nevadí. Něco najdeme ze starých věcí. Za těch deset let jsi nepřibrala ani deko, všechno ti bude.
A tak bylo rozhodnuto. Jana se pustila do práce na zahrádce – zalévala záhony, kypřila maminčiny květiny a pořádně se najedla malin. Večer si s dcerou hrály v bazénu, pak pily ovocný kompot a poslouchaly cvrkot cvrčků.
Petr si vzpomněl, že se manželka měla vrátit, až večer. A to jen proto, že potřeboval auto a klíče nebyly na obvyklém místě.