— Kdy přijdeš domů? — ozval se nespokojený hlas manžela ve sluchátku.
— Dneska nepřijedu. Zítra, — odpověděla krátce Jana.
— Jak jako zítra? Potřebuju auto. Chci zajet za Janem.
— Zavolej si taxi. Něco vymysli. Teď už je pozdě, nikam nejedu, — Jana věděla, že manžel teď začne křičet a rozčilovat se, a tak hovor jednoduše ukončila.
Potichu ztlumila zvuk na telefonu a položila ho displejem dolů na parapet. Dost už pokazila dnešní den. Petr teď zuřil v bytě ve společnosti špinavých hrnků a svých důležitých záležitostí.
Když Anna, unavená vodními hrátkami, konečně usnula v ložnici s otevřeným oknem, Jana a Věra se usadily na verandě. Vzduch byl jemný a teplý, plný lehké vůně květin a čerstvě posekané trávy. Kolem panovalo překvapivé ticho. Idylku rušil jen vzácný cvrkot cvrčků.
— Víš, mami, — začala Jana s hrnkem teplého mléka v rukou, — já vlastně od Petra nechci nic velkého. Jen trochu pozornosti a péče. Aby řekl: „Jsi unavená — pomůžu. Chceš k moři — tak pojedeme.“
— Petr byl vždycky trochu skoupý na nějaké mužské projevy, — dodala tiše Věra.
— Už ani nedoufám, že mi někdy dá květiny. Jen… aby si aspoň všímal mě a mé každodenní práce pro rodinu. Vždyť nejsme cizí lidi…
— Ne, samozřejmě že ne. Jenže když je někdo příliš dlouho s tebou, začne se brát jako samozřejmost, — povzdechla si matka. — To se stává… Musíš mu připomenout, že jsi živá, že tě takové chování bolí.
Jana se hořce usmála. Přesně tak si připadala — jako nějaký pracovní personál, na kterého se dá hodit veškerá rutina: péče o dítě, úklid, vaření, nákupy a podobně.
Věra nadále mluvila klidně, neodsuzovala ani se nesnažila přetáhnout dceru na svou stranu, jak to často bývá mezi rodiči a dětmi. Věra prostě jen naslouchala a občas vložila neutrální poznámku.
— Ani si neumíš představit, jak moc to pro mě znamená, mami, — Jana najednou pohlédla matce do očí. — Že jsi vždycky nablízku, když to potřebuju… a že jsi mi nikdy neřekla věci jako: „Co jsi čekala? Všichni chlapi jsou stejní“, „Vydrž, ostatní to taky nějak zvládají“ nebo „Rozvod je ostuda na celý život“. Prostě mě posloucháš… A to má velkou cenu.
— Protože jsi moje holčička, moje dcera, i když už dospělá, — pronesla jemně Věra. — Tvůj život je tvůj život. Musíš si sama udělat chyby a získat zkušenost. Nikdo jiný to za tebe nemůže udělat lépe.
Jana přikývla. Najednou pocítila úlevu.
— Víš co, mami, — řekla po minutě ticha, — možná fakt pojedu s Annou k moři. Jen my dvě, bez Petra. Obohám nám to prospěje. A navíc na to peníze mám. Spořila jsem celý rok.
Věra se usmála:
— No vida, to je dobře. A s nákupem jízdenek ti pomůžu. Ber to jako dárek od babičky vnučce. A zároveň i mamince.
Jana se vrátila domů druhý den, někdy kolem poledne. Vstoupila do bytu, zoutla se a uviděla, že Petr se rozvalil na gauči. Vedle něj ležela krabice od pizzy, kterou zřejmě snědl už včera.
— No konečně! — utrousil nespokojeně, aniž by vstal. — Auto sis vzala na celý den a já musel sedět doma jak pitomec. Měl jsem přece domluvený výlet s Janem — chtěli jsme jet na ryby mimo město. A co? Nic z toho!
Jana, aniž by se na něj podívala, položila tašku ke dveřím a zamířila do kuchyně.
— A proč sis nezavolal taxík? — zeptala se klidně, když naplňovala konvici vodou.
— Protože mám auto, jestli jsi to náhodou zapomněla! — vybuchl Petr. — Nebudu jezdit s nějakými cizími…
— Ale pro mě je, chápu, v pohodě tahat se s dítětem a taškami busem, co? — odsekla Jana.
Petr chtěl něco říct, ale Jana už odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře.
Celý následující týden se snažila téma cesty k moři nenačínat. Ale myšlenky ji nepouštěly: má jet sama s dcerou? Má to Petrovi říct? Nebo prostě odjet bez řečí, koupit jízdenky a oznámit mu to hotově?
Dokonce si několik zájezdů vytiskla, ale nenabrala dost odvahy, aby je zaplatila. Váhala. Večer si v duchu představovala, jak s manželem mluví: vysvětluje, obhajuje se, a pak se v těch myslích hádá a tříská pomyslnými dveřmi.