A pak se stalo něco, co všechno postavilo na své místo.
V pondělí se do práce vrátila Zuzana — kolegyně z jejich oddělení. Bylo na první pohled vidět, že se právě vrátila z dovolené. Lehké opálení, zářící oči a nový účes. Z ní vyzařovala lehkost a svěžest. Zuzana se smála a vyprávěla, jak s manželem učili syna plavat, jak jim na balkon vletěla racek a jak skvěle se jí spalo u mořského vzduchu.
Jana na ni hleděla a uvnitř ji svíralo od závisti. Právě ten den, když seděla o pauze s kelímkem automatu na kávu, se definitivně rozhodla — jede. Za dva týdny jí totiž začínala dovolená. Tak akorát času na vše naplánovat.
Jana vytáhla telefon, našla odkaz na zájezd do Novalji, vybrala útulný hotel s bazénem a snídaněmi. Pak, bez váhání, zadala údaje z karty a klikla na „zaplatit“.
Dva týdny utekly jako voda. Jana žila v jakémsi podivném rytmu — navenek bylo vše při starém, ale v duchu už seděla na břehu moře.
Petr, stejně jako dřív, trávil večery u televize nebo s očima přilepenýma na mobil. Nevnímal, že manželka balí kufry a pořizuje nové věci na cestu.
Anna celé ty dny byla na chatě u Věry. Holčička se cítila šťastná — běhala bosky po trávě, pomáhala babičce s trháním ovoce, četla si knížky a s nadšením čekala, až ji máma přijede navštívit. O tom, že ji čeká opravdová cesta k moři, neměla ani tušení.
V sobotu se Jana probudila brzy. Klidně se umyla a oblékla. Kuchyň zůstala neuklizená — pozdě večer si Petr vařil knedlíky a nenamáhal se po sobě uklidit. Jana jen letmo pohlédla na dřez plný nádobí a vzala si klíče od auta.
„Vezmu Annu. Musím ji vykoupat a vyprat jí věci. V pondělí zase pojede na chatu,“ řekla manželovi mezi dveřmi.
„Jen ať je auto večer zpátky,“ zamručel Petr.
Jana mlčela. Nebylo už co řešit. Když dorazila na chatu, Anna jí běžela v plavkách vstříc, vlasy měla ještě mokré od vody.
„Maminko! A víš co? Naučila jsem se potápět!“ volala nadšeně.
„Ty jsi moje šikulka!“ Jana se usmála a pevně dceru objala. „Tak strašně jsem se mi stýskalo!“
Jen tak mimochodem pak pronesla:
„V pondělí ráno jedeme k moři. Jen já a Anička.“
Věra jen přikývla a řekla:
„Dobře si se rozhodla. Ať malá pozná opravdové léto a ty si taky odpočineš.“
Jana si s úlevou vydechla. Všechno už bylo rozhodnuté. Teď jen přečkat do pondělí. A ať si Petr myslí, co chce — už se ho to netýká. Sám přece řekl, že moře nepotřebuje. Skvělé.
V neděli večer Jana dodělávala večeři — nakrájela zeleninu, uvařila těstoviny a stáhla z plotny pánev s kuřecími stehnisky. Všechno vypadalo jako obvykle – jako by se nikam nechystala.
Petr přišel do kuchyně, protáhl se, zívl a hodil telefon na stůl.
Jana mu položila talíř před nos, sedla si naproti a klidně řekla:
„Zítra odjíždím k mámě na chatu. Na týden, možná na dýl. Kdo ti bude prát a žehlit košile, je tvoje věc.“
Petr na vteřinu ztuhl s vidličkou v ruce.
„Jak jako odjíždíš?“ zamračil se. „Vždyť máš dovolenou, myslel jsem, že budeš konečně doma a uklidíš.“
„Ne, rozhodla jsem se, že si raději odpočinu u mámy,“ odpověděla klidně Jana. „Stejně ven nechceš, a na chatě je fajn. Klid a čerstvý vzduch. Já a Anna si to hezky užijeme.“
Petr se ušklíbl a odstrčil talíř:
„No jasně… A já tu mám dělat co, sám?“
„Vždyť jsi přece říkal, že ti samému je líp,“ připomněla Jana. „Tak si to vychutnej — ticho, pořádek, televize a tvoje oblíbený knedlíky.“
Otevřel pusu, že něco řekne, ale pak jen mávl rukou:
„Dobře. Třeba mi to fakt prospěje – aspoň si v klidu posedím, bez toho, aby mi někdo vrtal do hlavy.“
V noci ještě jednou zkontrolovala doklady, jízdenky a rezervaci. Kufr stál připravený u dveří. Anna spala ve svém pokoji, nic netušící, a Jana se poprvé po dlouhé době usmála. Zítra začíná opravdové léto. Slunce, moře a dvě šťastné holky — máma a dcera.
Druhý den, když Jana a Anna vycházely z domu, holčička se radostně rozhlédla po kufru a zvědavě se zeptala: