Vyšly z domu, holčička se vesele podívala na kufr a zvědavě se zeptala:
— Mami, proč máme kufr? Vždyť jedeme na chalupu?
Jana se usmála a vzala dceru za ruku:
— Jedeme k moři, Anno. Jen ty a já — na opravdovou pláž, do teplé vody a za sluníčkem!
— K moři?! — Anna vyskočila tak nadšeně, až jí skoro spadla kšiltovka. — Jupííí!
— Ano, moje zlatíčko! Odjíždíme už dneska.
Zavolaly si taxi a brzy se ocitly na letišti plném ruchu a očekávání. Anna s nadšením pozorovala informační tabule, letadla a lidi — všechno bylo nové a vzrušující. Po nepříliš dlouhém letu přistály v Novalji, kde na ně už čekal jemný mořský vánek a teplé večerní slunce.
Ještě té noci se ponořily do měkkých vln — moře bylo teplé a vlídné a Anna výskala radostí. Ostatní na pláži se ohlíželi za jejím hlasitým smíchem — téhle plážové radosti by vystačilo na celé léto.
Slunce, azurové nebe a nádherný výhled z hotelového okna — to všechno naplňovalo srdce mámy a dcery radostí a klidem. Každý večer před spaním Jana poslouchala dceřiny zážitky, kterých bylo opravdu mnoho.
Po deseti dnech se vrátily domů docela jiné — opálené, usměvavé, plné dojmů a lásky. Jakmile Anna překročila práh, hlasitě zavolala na tátu:
— Byly jsme u moře! Plavaly jsme a sbíraly mušle! Víš, kolik jsem jich přivezla?
Petr, který právě přišel z práce, ztuhl ve dveřích ložnice.
— Cos to provedla?! — oslovil manželku, hlas se mu třásl rozhořčením. — Proč ses mě nezeptala?! Jak jsi vůbec mohla něco takového za mými zády. A tvoje matka je taky pěkná — tvrdila, že jste u ní, když jsem volal.
Ale Jana už neměla chuť mu naslouchat:
— Věděla jsem, že bys to nedovolil. U moře jsem si uvědomila, že už nechci žít jako dřív. Nebyla to dovolená, ale čas, kdy se odděluje zrno od plev. Klidně si vezmi auto, svoje věci a odejdi. Dneska ještě.
V pokoji zavládlo ticho. Anna stála vedle mámy a tiskla se k ní. Petr, který takovou přímost od manželky nečekal, nevěděl co říct. Jana to poznala a podsunula mu tašku.
S Annou začaly vybalovat věci a Petr pořád nechápal, co se stalo. Jako by ho nikdo nevnímal: manželka si šla po svém, dcera utekla do pokoje hrát si, a on jen tak stál uprostřed chodby a nevěděl, co dělat.
— Nepůjdeš si sbalit věci? Odejdeš nalehko? — zeptala se ho Jana, když házela oblečení do pračky.
— No tak počkej. To se přece nedá takhle narychlo. Musíme to všechno probrat.
— Nemáme si co říct. Zítra podávám žádost o rozvod.
— Nedáš mi žádnou šanci?
— Těch jsi měl stovky. Ani jednou jsi nenabídl, že bys vzal dceru z chalupy nebo ji někam odvezl. Nemusela jsem se ani schovávat, stejně sis nás s dcerou vůbec nevšímal. A teď už dost. Odejdi v klidu.
— A kde jako budu bydlet? — rozhořčil se Petr.
— To už není můj problém. Bydlel jsi sám? Zvykl sis? Tak si zvykni dál! A moji byt dej pryč! A mimochodem, na půlku auta mám taky nárok. Takže budeš muset vyplatit polovinu z jeho prodeje. A teď odejdi…
Petr stál tiše, ale s každou vteřinou jeho hrdost ustupovala realitě. Jana už neprosila, nepřesvědčovala ho a ani si nestěžovala.
— Jano, to myslíš vážně? — řekl tiše. — Vždyť… jsme rodina. Tolik let jsme spolu.
— Právě proto. Tolik let a ty ses nikdy nenaučil být opravdu tady a starat se o rodinu, — Jana si utřela ruce do ručníku a otočila se. — Je to rozhodnutí, které jsem měla udělat už dávno. A teď ho dělám.
Chtěl něco říct, omluvit se, obvinit, ale slova nepřicházela. Jana už nebyla ta, která odpouští a trpí. Stala se jinou — ženou, která si konečně vybrala sama sebe.
— Sbalím si věci, — zachraptěl Petr.
— Udělej to hned, — přikývla Jana a vrátila se k dceři, která s radostí ukazovala babičce přes videohovor své mořské poklady.
Petr odešel a v bytě jako by se ulevilo. Po nějakém čase byl rozvod oficiálně dokončen. Jana si za získané peníze koupila levné auto a s dcerou začaly cestovat nejen po kraji, ale i do okolních měst.
Zdálo se, že Janě už nic nechybí… Tak si to alespoň myslela, dokud o dva roky později po rozvodu nepotkala Lukáše.
Děkuji za zájem o mé příběhy!
Děkuji za komentáře, sdílení a odběr! Vše dobré!
Mohlo by se vám také líbit: