„Děti,“ řekla Jarmila a utírala si ruce do utěrky, „chci odjet. Na chvilku. K moři. Na týden.“
„K moři?“ podivila se Anna, aniž by zvedla oči od telefonu. „A co Vojtěchův turnaj?“
„A co Sofiin besídka?“ přidal se Tomáš, zatímco už v duchu přesouval schůzku s investory. „A kdo ji bude vyzvedávat ze školky a chodit s ní ven?“
„Jarmilo, a jídlo? Vždyť víš, že jíme jen to, co uvaříš ty,“ dodala Anna.
„Jen jeden týden,“ řekla tiše Jarmila. „Myslím, že aspoň jeden týden beze mě zvládnete. Jenom… jenom jsem strašně unavená.“
„Unavená?“ Tomáš vytřeštil oči. „Celé léto jsi přece strávila na chatě…“
„Ano, ale s dětmi. A s dětmi si, jak víte, neodpočinete…“
„Jarmilo! Je ti na obtíž být s vnoučaty?“ Anna pevně semkla rty.
„Ne. Samozřejmě že ne!“
„Tak tomu nerozumím…“
„Jeden týden, děti, jen jeden jediný týden,“ zaprosila Jarmila.
„No dobře,“ povzdechla si Anna, jako by přistupovala na obrovský kompromis. „Bude se nám stýskat. Už jsi ten zájezd koupila?“
„Zatím ne.“
„Tak to bude ještě na dlouho,“ mávl rukou Tomáš.
„Ne, ne…,“ zavrtěla hlavou Jarmila. „Dneska ho koupím a zítra letím. Tak,“ vytáhla z lednice dva balíčky, „tady máte. Všechno jsem rozložila do krabiček. Vystačí to na čtyři dny. Zbylé tři si budete muset vařit sami.“
„Díky, Jarmilo,“ řekla Anna. „A díky i za ten čaj.“
Vstala, vzala si balíček s jídlem a odešla do předsíně. Tomáš vstal rovněž, vzal druhý balíček a šel za sestrou. Oblékli se a odešli z bytu Jarmily.
Jarmila za nimi zavřela dveře a na její tváři se rozlil úsměv – měla radost, že konečně pojede k moři. Ne že by tam dlouho nebyla – byla, před dvěma lety. Ale tehdy jela s Tomášem, Annou, vnoučaty a zeťákem s manželkou. A celý ten čas jen vařila a hlídala vnuka s vnučkou. Strašná představa – za celý pobyt se nedostala ani jednou do vody!
„Díky ti, Bože, že na mě tentokrát nenasadili obvyklý tlak a zítra už budu v jiné zemi,“ pomyslela si Jarmila.
Samozřejmě, že své děti i vnoučata milovala a dělala pro ně, co jí síly stačily, snažila se jim život maximálně usnadnit. Ale nedávno se stalo něco hrozného – zaslechla rozhovor Anny s Tomášem o sobě a uvědomila si, že si jí vůbec neváží. Berou ji jako bezplatný doplněk, a co hůř, už se dohadují, kdo zdědí byt, ve kterém žije. Bylo to tak odporné! Ano, lidé jsou smrtelní, ale ona se přece cítí skvěle.
A pak si řekla, že možná přeceňuje vlastní pomoc, možná ji děti vlastně ani nepotřebují. A právě proto se rozhodla požádat o týden volna, odjet k moři – a už se nevrátit. A pozorovat, co pak budou dělat. Protože jejich zaběhnutý život se tím zcela rozpadne.
Jarmila si uvařila čaj, posadila se v kuchyni k televizi. Pak vzala do ruky telefon, klikla na odkaz, který jí poslalo cestovní agentura, a zmáčkla tlačítko „koupit“. Zaplatila, chvíli ještě poseděla, potom vstala, šla do pokoje a vytáhla kufr do předsíně. Už byl dávno sbalený – měsíc se na ten odjezd připravovala, nebo spíš – na útěk. Děti by to ani nenapadlo, ale byt už prodala a před týdnem odvezla veškeré osobní věci. Zítra večer se sem nastěhují noví lidé.
„Tak jo – všechno jde podle plánu,“ řekla si pro sebe.
První dny u moře pro Jarmilu byly… zvláštní. Byla sama! Opravdu sama. Bez dětí, bez vnoučat. A i když kolem byl všude hluk a ruch, ona ho neslyšela. Připadalo jí, že kolem panuje ticho. A navíc byla svobodná a mohla dělat, co chtěla – a to bylo nádherné a ohromující!