Probouzela se v osm ráno. Sama. Bez budíku. Pak šla na snídani, sedla si ke stolu a pomalu popíjela kávu, pozorujíc ostatní lidi. Ti pospíchali a někam spěchali.
Potom šla k moři do oběda a po něm – kam ji oči vedly, nebo znovu k moři.
Nikdo jí nevolal, nikdo se na nic neptal, nikdo ji neobtěžoval a nedával žádné úkoly či příkazy. Ke konci této dovolené se Jarmila rozplakala, protože si poprvé za mnoho let dovolila nic nedělat – a nebyl to hřích.
Poslední den se jí však začaly ozývat děti.
„Mami, kdy se vracíš? Kdy ti mám poslat jídelníček na celý týden?“
„Mami, my bychom taky rádi jeli s manželkou na dovolenou ve dvou. Čekáme na tebe, abychom mohli koupit letenky.“
„Mami!!!! Musíš něco udělat se svým bytem. Pavel si musel vzít úvěr a ten je potřeba rychle splatit!“
Takových zpráv bylo mnoho. Ale právě zmínka o bytě Jarmilu úplně zchladila…
„Zajímavé… Pavel si vzal úvěr a její dcera ho chce asi splatit tak, že prodá cizí majetek!“ – pomyslela si rozhořčeně. Dřív by hned hledala, jak z Anny situace vybruslit, možná by i souhlasila s prodejem bytu.
Jarmila poslala fotografii zpáteční letenky, pak vyjmula SIM kartu z telefonu, uložila ji do peněženky a vložila novou, místní. Poté si sbalila kufr a přesunula ho do sousedního hotelu, kde si pronajala nejjednodušší pokoj s kuchyní, aby si mohla vařit sama. Protože se domů vracet nehodlala. Alespoň prozatím.
…
„Volal jsi mámě?“ zeptala se Anna Tomáše, sotva ho uviděla.
„Ne. Proč?“ Tomáš se na sestru překvapeně podíval. „Anni, měla přece přiletět až dnes, přes den. Ještě si přece potřebuje odpočinout. Zavolám jí večer.“
„Neodpovídá. Už dva dny,“ poznamenala Anna.
„No a?“ pokrčil rameny Tomáš. „Je přece na dovolené. Užívá si života.“
„Ty to nechápeš…,“ Anna ztišila hlas. „Psala jsem jí ohledně bytu. Že by se měl prodat. O Pavlově úvěru. Měla by přece odpovědět.“
„A je to opravdu tak vážné?“ zeptal se Tomáš.
„Vážnější už to ani být nemůže.“
Anna na chvíli mlčela a pak dodala:
„Jestli nepomůžu manželovi, tak mě možná opustí. A to není něco, s čím bych počítala.“
„No jo… ale já mám pocit, že část bytu patří i mně…“
„Patří, samozřejmě. Peníze se mají rozdělit na tři části. Tak.“
„Tak co jako? Jsi fakt zajímavá… Kde má ale matka bydlet? Za ty peníze, co jí zbydou, si nic nekoupí…,“ řekl Tomáš.
„To je mi jedno! Já si musím zachránit manželství! Tvoje část a její – na pokoj to stačí,“ řekla zamračeně Anna.
„Aha! Takže tvůj manžel je ti dražší než vlastní matka? Sestřičko, jsi normální?“
„Ano, je mi dražší. Protože je můj! A chci s ním prožít celý život,“ odsekla Anna.
„Jasně,“ řekl Tomáš. „Rozumím ti, ale pomoct nemůžu. Je ale zvláštní, že ti máma nic nenapsala. Vůbec to na ni nesedí.“
…
Jarmila se neozvala ani večer, ani ráno, ani během dne. Proto večer Anna a Tomáš přišli k jejímu bytu.
K jejich překvapení jim otevřela cizí žena.
„Dobrý den,“ řekl Tomáš. „A co tu děláte vy?“
„Bydlím tu,“ odpověděla klidně žena. „A co jako?“
„No ale…“
„Ale? Tenhle byt mám pronajatý už týden a chci tu bydlet minimálně rok. Vystěhovat se nehodlám. Všechno mi vyhovuje.“
Žena jim s duněním zabouchla dveře před nosem.
Tomáš se podíval na Annu a uviděl, jak se zapotácela. Samozřejmě ji podepřel.
„Anni, všechno vyřešíme, jen prosím neplakej,“ řekl.
Tomáš a Anna vyšli z Jarmilina domu a narazili na její kamarádku.