„Jé, děti moje, to je dobře, že jsem vás potkala,“ zaradovala se. „Vaše Jarmila mi svěřila, že vám mám předat tenhle dopis. Tady ho máte.“
„Děkujeme, Renato,“ řekl Tomáš a vzal jí z ruky obálku.
Pak odvedl Annu k lavičce, posadil ji a sám si přisedl, načež začal číst.
„No… a co tam píše?“ zeptala se Anna lhostejným hlasem. „Ona nás opustila, že jo? Nemusíš nic říkat, já to vím! Tak proč nás vůbec rodila? Já jsem ji o tohle rozhodně nežádala!“
„Anni, jsi jen rozrušená. Ona a otec se o nás postarali — přinejmenším nám zajistili byty. A pak zaplatili studia. Všimni si! Taková, jaká jsme chtěli. A tím to mělo skončit, nic víc nám nedlužili. Připravili nás na život.“
Anna si těžce povzdechla.
„Tak co tam píše?“ zeptala se.
„Že je unavená a chce žít svůj vlastní život,“ odpověděl Tomáš.
„Svůj vlastní život…,“ zabručela Anna. „Vždyť už je stará ženská, nic víc jí netřeba.“
„Jo, sestřičko… ani jsem netušil, že jsi taková… i když proč se divím… vždyť jsi odehnala od Jarmily všechny nápadníky. Asi jsi za ni rozhodla, že když táta umřel, tak už nikoho nepotřebuje.“
„Přesně!“ znenadání ožila Anna. „Jak se ten poslední jmenoval? Jaroslav… Je u něj. Pamatuješ si, kde bydlí?“
„Pamatuju si. U parku,“ přikývl Tomáš.
„Pojďme tam.“
„Ne, ne, ne. Musím domů,“ zavrtěl hlavou Tomáš. „Zítra, jo?“
„Dobře. Tak zítra,“ souhlasila unaveně Anna.
……
Další ráno začínalo jako obvykle, alespoň pro Annu. Probudila se, připravila snídani, nakrmila syna a pak vzbudila manžela. Samozřejmě, Pavel hned začal reptat, byl protivný a záměrně se ji snažil vyprovokovat — povedlo se mu to, Anna se rozčílila. Prakticky vyběhla s dítětem z bytu a spěchala k autu. Když k němu došla, uviděla list papíru zastrčený za stěrač. Vzala ho a přečetla: „Sníš o tom, že se vrátím? Věz, že nevrátím!“
Annino srdce se propadlo — to byl vzkaz od Jarmily! Takže je skutečně někde ve městě. A ještě si z ní dělá legraci!
„To nic… najdeme tě…,“ zamumlala a začala lístek trhat na maličké kousky. Pak se náhle zarazila. „No to snad…,“ vypravila ze sebe, protože jí došlo, že si ten lístek měla nechat, třeba by se dal použít jako důkaz, že její matka není psychicky v pořádku… nebo na něco jiného… Jenže už bylo pozdě.
Anna došla k odpadkovému koši, zahodila zbytky lístku a zavolala Tomášovi.
„Dostal jsi něco?“ zeptala se.
„Co jako?“ podivil se její bratr.
„Nic!“ vyštěkla Anna a zavěsila. Pak si pomyslela:
„Proč poslala vzkaz jen mně? Proč mě nenávidí?“
Ale tohle byl teprve začátek.
Další den dorazil nový vzkaz. A pak začaly chodit každý den, vždy schované pod stěračem. Někdy jí je předala recepční v práci – posílali je kurýři, kteří ovšem nevěděli od koho jsou.
„Myslíš, že jsem neslyšela, jak mluvíš s Tomášem o bytě? Proč ho rozděluješ? Je můj a jenom můj.“
„Tvůj manžel je omyl. Uděláš líp, když se rozejdete.“
„Chybím ti? Já po tobě ne.“
Tohle byly jen některé z mnoha. A Anna si je všechny schovávala.
Samozřejmě navštívili Jaroslava — a ne jednou — protože Anna nechtěla uvěřit, že její matka není právě u něj. Jenže Jarmila tam nebyla…
„Já vím, že je někde nablízku! Najdu ji!“ rozčilovala se Anna, ale Tomáš mlčel. On už dávno pochopil, jak těžké to pro ni bylo, a vůbec se na ni nezlobil, že se rozhodla zmizet z jejich životů.
……
Ten den se Anna rozhodla zjistit, kdo ty vzkazy pod její stěrač dává.