— Martino, vím, že banky dávají svým zaměstnancům půjčky s nízkým úrokem. Ty přece ještě žádný úvěr nemáš, že mám pravdu? Tak tě chci o něco poprosit – vezmi si prosím půjčku pro nás s manželem, potřebujeme vyměnit auto, — spustila rozhovor výhodný pro sebe.
— Ne, nevezmu, — uťala Martina bez váhání. — Máme teď mezi sebou dobré vztahy. A já chci, aby takové i zůstaly. Když si kvůli vám vezmu úvěr a budu každý měsíc trnout, jestli jste uhradili splátku, nebo vám to uteče, nebo, nedej bože, nebudete na splátku mít, tak se budeme muset dohadovat. A tomu bych se, jak jsem řekla, ráda vyhnula. Takže – vezměte si úvěr sami. Pokud budete chtít, ráda vám pomůžu s vyřízením, aby to šlo rychleji. Ale víc opravdu ne.
— Ale co to povídáš! Proč bychom neplatili včas? Jsme přece spolehliví a poctiví lidé. A tebe přece nemá smysl zradit. Myslíš, že jsem hloupá? Vím, že ti záleží na pověsti. Slibuju, že budu platit přesně na den! — naléhala tchyně.
— Ne, — odpověděla Martina a tím svou tchyni velmi rozladila. Ta jí to měla za zlé.
Naštěstí ne na dlouho. Příště přišla s jiným nápadem.
— Martino, půjč nám peníze. Jen trochu, třeba sto tisíc. My s Liborem se rozhodli zajet k moři, do lázní si odpočinout. Část peněz máme, ale nestačí to. A já vím, že máš dobrou výplatu. Vrátíme, hned jak se vrátíme, manžel dostane výplatu a dáme ti všechno zpátky.
— Zuzano, to, že pracuju v bance, vám ještě nedává právo si myslet, že peníze přehazuju lopatou. Vůbec ne. A celá moje výplata je už rozplánovaná do poslední koruny.
— Ale Martino! — zkoušela protestovat tchyně.
— Dobře víte, že s Janem právě děláme rekonstrukci v našem novém bytě, že? A taky jste slyšela, že jsme si objednali nábytek do kuchyně i do obýváku. I o tom jsme vám říkali. Tak proč bych zrovna já měla dávat takovou nemalou částku?
— Ale neříkej! Peníze máš, to moc dobře vím! Pracuješ v bance, ne v nějakém rybím stánku. Tak aspoň přiznej, že dát nechceš právě nám. Svoje rodiče určitě nešidíš, těm určitě posíláš pomoc pravidelně, — rozčílila se náhle tchyně.
— Nemluvte hlouposti, — nechtěla Martina vyvolávat hádku s manželovou matkou.
Ale ta jako by se rozhodla, že hádku prostě rozpoutá. Zuzanu to mrzelo a štvalo. Ještě včera telefonovala své dávné kamarádce a chlubila se, že její snacha, zástupkyně ředitele banky, jim s manželem zaplatila tří týdenní pobyt u moře v lázních.
— Ano, to máme štěstí, Kláro! Nemůžu si vynachválit, jakou si Jan vybral ženu. Teď se budeme mít vždycky dobře. Přece jen — pracuje v bance, má peníze a navíc dobrou pozici.
Jenže teď to vypadalo, že žádné lázně nebudou, protože měli k dispozici sotva třetinu z částky potřebné na zaplacení pobytu.
— Takže nám definitivně odmítáš půjčit? Nebojíš se tím zničit náš vztah? — vytasila tchyně poslední argument.
— Pokud jste rozumná žena, k ničemu takovému nedojde, — ukončila nepříjemný rozhovor Martina.