„Ach!“ – Terezina tvář se protáhla a s povzdechem pronesla: „Tak polévka je už uvařená, to ji přece nebudeme vylévat. Budeme to muset přetrpět. Ale ty přece syna podpoříš, že?“
„Cože?!“ – Jana vytřeštila oči na Terezu.
„Ne? Škoda. Myslím, že by syn ocenil tvou solidaritu.“
„Víš ty co…!“
„Terezo! Jsme zpátky!“ – ozval se z předsíně radostný Michalův hlas.
A do obýváku vtrhl štěkající bílý huňatý obláček.
„Áááá!“ – zapištěla Jana a schovala se za Terezina záda.
„Nebojte, to je Iveta. Nežere. A je moc dobře vychovaná,“ řekla Tereza, zvedla ruku, pes přestal pobíhat, zvedl hlavu a poslušně si sedl. „Šikovná moje holka, ty jsi ale pašák.“
„A proč dovolujete, aby cizí psi chodili do domu?!“ – Jana ztěžka vydechla, zjevně v šoku.
„Jak jako cizí? Je naše. A doma je, protože je domácí. Bydlí s námi.“
„V domě?! Ale to je přece nehygienické!“ – vykřikla tchyně s úzkostí. „A Michal přece nemá rád psy!“
„Ne, mami, psy nemáš ráda ty. Ahoj,“ řekl Michal, když vešel do obýváku. „Dorazila jsi akorát na oběd.“
„Dobrý den, synu!“ – Jana se ani nepohnula z místa a čekala, až ji syn přijde políbit na tvář, ale Michal ji jen letmo objal. Zato Tereza dostala něžný polibek na rty.
„Tak co, dáme si oběd?“ – hostitel zavětřil nosem a rozzářil se blaženým úsměvem.
„Ráda bych, Michale, ale není co.“
„Jak že není co?“
„No, jediné, co je hotové, je krmení pro prasata. A mimochodem, neříkal jsi, že je chováte. To přece bude puch na celý dům. Horší jak smog ve městě.“
Michal nechápavě pohlédl na matku, pak na Terezu a nakonec na už prostřený stůl.
Svaly na jeho krku se napnuly, pohled znovu spočinul na matce – tam už ale nebyla ta lehkost, která tam ještě před chvílí byla.
„Popravdě, už jsem na tyhle pitomosti zapomněl,“ řekl hořce Michal se slabým úsměvem.
„Jaké pitomosti, synu? Vždyť to jsou naše chutě! Pravidla! Tradice, proboha! Ty sis nikdy nestěžoval!“
„Já? Když jsem byl malej, bál jsem se naštvat tátu. A když jsem vyrostl, nechtěl jsem se hádat s tebou.“
„Co to říkáš?!“ – vykřikla nevěřícně Jana, čímž podnítila Ivetu k dalšímu štěkání. „Fuj!“ – dupla nohou a hrozila psovi pěstí, zatímco ho Tereza držela u nohou. „Ta si samozřejmě dělá, co chce,“ zahleděla se Jana na Terezu, „ale ty jsi co za měkkotu, že dovolíš, aby si o tebe někdo otíral podrážky?!“