Tereza stála u sporáku a pomalu míchala ovesnou kaši. V kuchyni panovalo hrobové ticho, které narušovalo jen tiché praskání plynu. Skrze okno pronikal chladný svítání – šedobledé, jako zamlžené oči unaveného člověka.
— Terezo, nezapomněla jsi, že má Veronika před snídaní změřit tlak? — ozval se hlas Jaroslava z ložnice.
— Nezapomněla, — odpověděla automaticky, a teprve pak si uvědomila, že na to vlastně vůbec nemyslela.
Otočila hlavu a zadívala se na svůj odraz v okně. Ztracený pohled, vrásky, slepené vlasy u kořínků. Dřív nevycházela z domu bez rtěnky. Teď — hlavně stihnout v 8 uvařit bylinky.
Veronika — tchyně — se objevila ve dveřích, opírajíc se o hůl. Její pohyby byly demonstrativně těžkopádné, s lehkým nádechem dramatu.
— Dneska by to chtělo přeprat všechny záclony v obýváku. A taky koberce na chodbě, mimochodem, — pronesla, aniž by pozdravila. — Člověk tu cítí prach, škrábe mě v krku.
Tereza se otočila:
— Vždyť je středa, den na mytí oken. Měla jsem v plánu…
— Cos měla v plánu? — přerušila ji Veronika. — Ty si něco plánuješ, a já mám astma. Nebo už tě nezajímá zdraví starého člověka?
Věděla: jakýkoli odpor se obrátí proti ní jako citové vydírání. Nemoci, věk, únava — Veronika vždycky uměla obrátit slabost ve zbraň.
Jaroslav vešel do kuchyně a drbal se na břiše pod tričkem.
— Máma má pravdu. Je tu nějak zaprášeno. Hele, ty záclony klidně hoď do pračky a já kdyžtak o víkendu umeju okna. Teda pokud nezapomenu.
— Jasně, — zašeptala Tereza, když ucítila, jak se jí v hrudi opět zvedá ten známý tlak. Nikdo se jí ani nezeptal, jestli se jí chce. Prostě musí.
Do devíti už byla kuchyň jak ze škatulky. Veronika seděla v křesle s pletením a komentovala jednu věc za druhou:
— Terezo, co to máš na sobě? Nějaký šedivý svetr. Vůbec ti to nesluší, jakoby ti to ubíralo barvu. Víš, že ti sluší lila, to jsem ti přece říkala.
Tereza hleděla na své ruce, zarudlé od čisticích prostředků, a cítila, jak v ní pomalu narůstá vztek. Ale polkla ho. Jako vždycky.
Později se posadila k notebooku — musela zkontrolovat výkazy. Pořád ještě pracovala jako účetní na dálku, ale doma k tomu přistupovali, jako by šlo o koníček, ne o skutečnou práci.
— Vždyť jsi beztak doma, — házel Jaroslav. — Co se tam nad tím tak dřeš?
K večeru zase Veronika připomněla:
— Pamatuješ, jak jsem říkala, že je třeba zajet na trh pro brambory? V pondělí tam mají akci. Zajdi tam, dokud to nerozebrali. Vem dva pytle — jeden na zimu, druhý na kaši.
Tereza tiše zavřela notebook.
— Zítra mám práci celý den. Ráno výkaz, pak videohovor s finančákem.
— No já přece neříkám, že máš ty pytle tahat na zádech! Předplať si taxík. Dneska se člověk jen vymlouvá na lenost. Dřív ženské tahaly ze zahrady dva kýble a ani si nestěžovaly.
A zase — ticho. Tereza se nehádala. K čemu? Stejně by z ní udělali viníka.
Před spaním stála v koupelně před zrcadlem. Obličej bez života, vlasy jako vybledlé. Kdo je ta žena?
Vedle zubních kartáčků stála lahvička s Veroničinými kapkami, krabička s Jaroslavovými prášky a někde za nimi — její pleťový krém, prošlý už tři měsíce.
Zhasla světlo.