Druhý den ráno se Tereza probudila ještě před úsvitem. Tiše se oblékla. Přehodila přes sebe bundu. Nepřipravila snídani. Neměřila si tlak. Nic nevysvětlovala.
Prostě odešla z domu a zabouchla za sebou dveře.
***
Autobus jel pomalu, odvážel Terezu pryč od paneláků, stížností, prášků a neustálého „musíš“. Za oknem míhaly ještě spící vesničky, občasné benzinky a nekonečná pole. S každým kilometrem cítila, jak se jí v hrudi ulevuje. Ještě to nebyl klid, úzkost se stále přibližovala – ale dýchat už šlo.
Dorazila k Mileně – té přítelkyni, bývalé sousedce. Milena se přestěhovala do maličkého dřevěného domku u lesa, bez internetu, zato s kamny, samovarem a verandou, na které se dalo prostě sedět a dívat se na oblohu.
— Netušíš, jak jsi vypadala ten den v lékárně, — řekla Milena, když rozlévala čaj. — Jako by z tebe vyždímali i poslední kapku. Pořád jsem si říkala – zavolat ti, nebo se neplést… A najednou jsi přijela sama.
Tereza mlčky hleděla na čaj, jehož pára stoupala z hrnku. A pak najednou řekla:
— Já odešla. Prostě jsem vstala a odešla.
Milena se nedivila. Jen přikývla.
— Víš, nejsi první. A bohužel ani poslední.
Druhý den Tereza vypnula telefon. Poprvé – ze strachu. Podruhé – protože chtěla. Poprvé za deset let se neozvalo „Terezo, kde jsou ty léky?“, ani „Terezo, osolilas polévku?“, ani „Kam jsi zas dala moje ponožky?“
Myla nádobí, šustila smetákem, roztápěla kamna. Ráno si vařila kávu a dělala si chleba, ne ovesnou kaši na základě diabetické diety. Vytahovala ze skříně šaty, které nikdo nekomentoval slovy „na tvůj věk“.
Čtvrtý den zapnula telefon. Bylo tam 36 zmeškaných hovorů od Jaroslava. Devět od jeho sestry. Dokonce dvě hlasovky od Veroniky:
— Terezo, co se děje… Máme strach…
— Tak se to nedělá. Jsi dospělá. Vrať se domů, přestaň s hysterií.
Tereza si všechna ta sdělení poslechla, telefon položila na parapet a vyšla ven. Mrholilo, vzduch byl vlhký, ale byla v něm nějaká pravda.
— Když se teď vrátím – začne to zase nanovo, — pomyslela si. — Ale když zůstanu – co přijde?
Sedmý den poslala Jaroslavovi krátkou zprávu: „Jsem v pořádku. Odpočívám. Až se vrátím, promluvíme si.“
Odpověď přišla okamžitě: — Tohle už přeháníš, Terezo. Veronika má strach. Nechápu, co se děje.
Za pár hodin další:
— Aspoň řekni, kdy se vrátíš. Tohle není normální.
Neodpověděla.
Devátý den se Tereza znovu probudila v šest ráno – ze zvyku. Ale poprvé po mnoha letech… zůstala ležet. Dívala se do stropu, a pak – z okna, kde již svítalo. A najednou, bez důvodu, se rozplakala. Tiše. Beze zvuku. Prostě proto, že mohla.
Po dvou týdnech se vrátila. Taxíkem, s taškou a novým, jasným tónem v hlase. Veronika otevřela dveře mlčky. Jaroslav stál za ní, zamračený.
— Tak ses vrátila… — zamumlal. — Myslel jsem, že už nepřijedeš.
Tereza položila tašku na podlahu a klidně řekla:
— Musíme si všichni promluvit.
Veronika rozhodila rukama:
— Co je na tom mluvit? Opustila jsi nás, zmizela jsi! Málem jsem ti volala záchranku! Vůbec si neumíš představit, co jsem prožívala!
— A ty si umíš představit, co jsem prožívala já těch deset let? — Tereza poprvé vzhlédla přímo. — Bez odpočinku. Bez úcty. Bez hlasu.