Bez hlasu.
Jaroslav se odvrátil, vzal ovladač a zapnul televizi. Tereza k němu přistoupila a zmáčkla „vypnout“.
— Tentokrát to nepůjde, Jardo. Tentokrát se z toho mlčením nevykroutíš.
Povzdechl si. Veronika mlčela, sevřela rty.
— Už nechci žít tak jako doteď. Jestli vás zajímá, co bude dál, tak mě prostě poslouchejte.
***
Večer Tereza trvala na svém: všichni ke stolu. Bez televize, bez telefonů. Jen oni tři — ona, Jaroslav a Veronika.
K večeři podávala kuřecí nákyp s brokolicí. Žádný vývar, žádný chleba, žádný „domácí boršč“. Veronika už při prvním pohledu nakrčila nos.
— A tomu říkáš večeře? — procedila skrz zuby. — Kuře bez brambor? A kde je polévka? Kde je první chod? Tohle přece není podle našich zvyklostí.
— Dnešní večeře je taková, jakou jsem se rozhodla připravit. Zítra si můžeš klidně ty vybrat menu, — odpověděla klidně Tereza, když si dolévala čaj.
Veronika opět zmlkla, sevřela rty do tenké čáry. Jaroslav mlčel, jedl pomalu, jako by čekal, že se to samo nějak rozplyne.
— Tak tedy — začala Tereza. — Odjela jsem, protože jsem byla na pokraji zhroucení. Mohla jsem se zhroutit a vy byste si toho ani nevšimli. Celé ty roky jsem tu byla jen jako kulisa. Jako pouliční lampa, o kterou se dá opřít, ale nikdo jí neřekne „děkuju“.
Veronika odfrkla:
— Promiň, že ti zatleskáme kvůli ovesné kaši…
— Veroniko, — Terezin hlas zchladl. — Nejsem vaše ošetřovatelka. Ani vaše hospodyně. Jsem člověk. S vlastními přáními. A s vlastním prostorem.
— No tohle, jak ty jsi se rozpovídala… — zasyčela tchyně. — Takže jsme ti na obtíž, jo?
— Ano. V té podobě, jak to bylo — ano. Už to nedám. Takže buď nastavíme nová pravidla — nebo odejdu. Nadobro.
Jaroslav zvedl hlavu. Zbledl jako stěna.
— Terezo, myslíš to vážně? Odejít kam? K Mileně? Na chalupu?
— Kamkoliv. Hlavně abych neztratila sebe samu.
Veronika se narovnala, v hlase výčitka a jedovaté politování.
— Zbláznila ses. Co sis to vymyslela? Vždyť jsme rodina!
— Rodina není o tom, že jeden dře za tři a ostatní jen kritizují. Rodina je podpora. Ne permanentní šikana.
— Vždyť ses měla jako v bavlnce! — zvolala tchyně. — Střecha nad hlavou, jídlo, manžel vedle tebe!
— Manžel, který mlčí, když mě u večeře ponižují. A matka, která si myslí, že jsem povinná všechno nést na svých bedrech. Ne, děkuju.
A tehdy Veronika nasadila těžký kalibr.
O pár dní později uspořádala „rodinnou večeři“. Pozvala sestřenici, Jaroslavova bratra s manželkou a dokonce i jejich vzdálenou neteř. Tereza cítila, že se něco chystá, ale přesto přišla. Postavila se do dveří, rozhlédla se po stole obsypaném jídlem, všimla si připraveného projevu tchyně a lhostejné tváře svého muže.
Veronika vstala, v rukou mísu se salátem jako mikrofon.
— Jsme tu všichni, abychom si promluvili. Protože se v naší rodině začíná dít něco divného. Naše Tereza… si najednou myslí, že má nějaká „práva“.
Od stolu se ozval tichý smích. Někdo prohodil:
— No teda, Terezo, ty ses stala feministkou?
Tereza vstala. Přistoupila ke stolu. Klidně, bez výbuchu.
— A jste připraveni nést odpovědnost za to, co teď říkáte? Protože já už mlčet nebudu.
Ticho.
— Deset let jsem pro vás byla pohodlná. Nikdo se neptal, jak je mně. Hlavní bylo, aby byl boršč včas, záclony bílé. Ale víte, co je nejhorší? Když žijete vedle lidí, kteří si ani nevšimnou, že pomalu umíráte. Uvnitř.