Sestra Jaroslava si odkašlala:
— No tak to nedramatizuj…
Tereza se na ni chladně podívala.
— Kdybych zemřela fyzicky, jen by vás zajímalo, kdo za ni teď bude mít službu. A když jsem se rozhodla žít, tak spustíte scény.
Veronika zrudla, rty se jí třásly.
— Jsi nevděčnice. Jsi… sobecká!
— Jestliže péče o sebe sama je sobectví, pak jsem na to hrdá.
A odešla. Z pokoje. Z rozhovoru. Ze své role.
***
Noc po rodinné večeři byla podivně tichá. Ani Jaroslav, ani Veronika s Terezou nepromluvili. Za stěnou bylo slyšet šepot, šramoty, tlumené poznámky, ale nikdo nenašel odvahu přijít.
Ráno vstala Tereza jako obvykle v šest. Udělala si silnou kávu. Ne čaj, ne vývar pro tchyni — ale pro sebe. Sedla si k oknu, zapnula notebook a otevřela stránku s online kurzy. Do konce kurzu art-fotografie chyběly jen dvě lekce. Už se přihlásila do soutěže v městské galerii.
Za hodinu přišel do kuchyně Jaroslav.
— Ahoj, — zamumlal, aniž by se na ni pořádně podíval.
— Ahoj, — odpověděla Tereza, aniž by odlepila oči od obrazovky.
Zaváhal, popošlapal na místě a pak konečně ze sebe dostal:
— Hele… přemýšlel jsem. Možná máš pravdu. Byl jsem… no, mírně řečeno, dost nevšímavý.
Tereza zvedla oči.
— Nebyl jsi nevšímavý, Jardo. Byl jsi pohodlný. Protože tak to pro tebe bylo snazší.
Sklonil hlavu.
— Nechci, abys odešla.
— Tak se nauč žít jinak. Jinak odejdu tak jako tak. Bez hádek, bez tragédie. Prostě odejdu.
Druhý den požádala Veronika sama sousedku, aby jí přišla pomoct s léky. Tereza jí beze slov nechala seznam telefonů a časů návštěv. Bez výčitek, bez triumfu. Jen jasná hranice.
O dva týdny později vešla Veronika do Terezina pokoje. Postála mlčky, pak řekla:
— Změnila ses.
— Ano, — přikývla Tereza. — Protože jinak bych to nepřežila.
Veronika si povzdechla, pohlédla z okna a nečekaně řekla:
— U Blanky v domě je volný pokoj. Přestěhuju se tam. Je tam klid. A nebudu nikomu na obtíž.
Tereza neodpověděla. Jen cítila, jak něco uvnitř povoluje. Ne z škodolibosti — ale z úlevy.
Za týden skutečně Veronika odjela. Bez slz. Bez dramat. Jen krátké „dávej na sebe pozor“ v předsíni.
Od té chvíle dům začal dýchat novým dechem. Zmizely těžké pauzy, obviňování, shrbená ramena. Místo nich — lehká snídaně ve dvou, sobotní výlet za město, čaj na verandě. Tereza začala vkládat své fotografie do rámečků a věšela je na stěny. Místo starých gobelínů živé obrazy: déšť na skle, kvetoucí jabloň, žena v plášti mizící v ranním svítání.
Jaroslav se zprvu pletl, zapomínal vynést odpadky, míchal hadry na podlahu a na prach. Ale nevzdával se. Dokonce navrhl, že společně uklidí komoru, kam se deset let neproniklo.
— Povedlo se nám to, — řekl jednoho večera.
— Zatím ano, — odpověděla Tereza. — Hlavní je nezapomenout, jak moc to bolelo, když se to nedařilo.
Na zahradě kvetl šeřík. Tereza stiskla spoušť fotoaparátu. Na fotografii byla ona — už ne stín, ne kulisa, ale živá žena s tichou silou v očích.