— Aha, — klidně vzala vidličku Kateřina a začala snídat.
— Co se stalo? Nerozumím ti.
— Prostě… je čas to ukončit. Jsme jako sousedé. Už mezi námi není láska, není! Přátelství — možná. Porozumění — snad. Ale láska už ne!
— A co děti?
— Už jsou dospělé: dlouho se tím trápit nebudou. Proč bychom se měli dál trápit navzájem?
— Tak, uklidni se, zítra si o tom promluvíme. Podivný rozhovor na ráno. Jdu do práce.
Pavel odešel a Kateřina zůstala sama se svými myšlenkami. Nebylo jí dobře. Dvaadvacet let manželství se nedá jen tak šmahem smazat. Bude to těžké, zvlášť až přijde na řadu dělení majetku a dokonce i podnikání. Vždyť ho Pavel vybudoval až během manželství. Zpočátku mu Kateřina pomáhala, zejména s účetnictvím. Vždyť to byla její profese. A co kdyby si znovu našla práci? Už dávno se ničím vážným nezabývala. Ustrnula doma.
Rozhodla se, že na večer připraví pár salátů a upeče maso v troubě. Děti zatím neměly tušit, že se v rodině chystá rozpad.
*****
Pavel se vrátil domů až následující den.
— Ráno bývá moudřejší večera. Včera jsem se ti radši ani nepokazoval na oči. Možná máš pravdu, možná si opravdu potřebujeme od sebe odpočinout. Tolik let spolu… Chceš, abych ti koupil zájezd někam do tepla? Odjedeš, budeš sama se svými myšlenkami. Kateřino, naše rodina není jen tak. To je pilíř. Tolik jsme toho spolu zažili…
— A kde jsi přespal?
— Ne tam, kde si myslíš. Byl jsem u mámy. Můžeš jí zavolat, a zeptat se.
— Chápu. Nevím, jestli tě to zajímá, ale Matějova dívka se mi líbila. Příjemná, skromná.
— No dobře. Kateřino, promluvme si o nás.
— Promluvme. Ale o čem? Náš vztah je vyčerpaný. Chci, abys sbalil své věci. Tenhle byt necháš mně. Sobě si koupíš jiný, do podnikání zasahovat nejspíš nebudu.
— Myslíš to vážně? A z čeho budeš žít?
— Najdu si práci.
— Ale ty nic neumíš.
— Naučím se, — usmála se Kateřina. Byla klidná, všechny emoce se usadily na hladině. A to Pavla rozčilovalo ještě víc.
— Dobře, odjedu, ale za pár týdnů si ještě promluvíme.
Pavel si narychlo sbalil pár věcí a odjel.