To stačí, už si toho vyžehlila dost. Odpověděla na tři nebo čtyři pracovní nabídky a rozhodla se vyrazit do kina. Pak si zajde do kavárny a dá si něco dobrého k večeři. Možná si dokonce koupí květiny. Skvělé rande sama se sebou!
Ale další den proud návštěv pokračoval. Tentokrát se objevila tchyně.
— Kateřino, ty ses snad zbláznila? — vtrhla beze studu do předsíně žena.
— I vám dobrý den, Jaroslavo!
— Proč jsi vyhodila Pavla z domu?
— Ne že bych ho vyhodila… jen podávám žádost o rozvod. Může si koupit jiný byt. Peníze mu přece nechybí.
— On nemůže žít sám, to víš přece! Sama jsi ho rozmazlila a teď ho házíš do otevřeného moře bez záchranné vesty.
— Je mu čtyřicet pět, poradí si.
— Ráno přijel ke mně a chtěl u mě zůstat. Nevím, kde byl doteď, ale přišel děsně naštvaný a hladový. Celý zničený.
— Asi ho vyčerpala jeho nová přítelkyně, já s tím nemám nic společného, — usmála se Kateřina.
— Tobě ho ani není líto? Tolik let se o tebe staral, pomáhal ti s dětmi. A ty ho prostě jen tak necháš?
— Starat se o rodinu není žádná superschopnost. A vychovával svoje děti, ne cizí. Ne, Jaroslavo, je rozhodnuto. Rozvádíme se. Už jsem z něj unavená.
— Nějak ses změnila. Máš nový účes? Není špatný. Ale žádám tě, abys Pavla vzala zpět. Bez tebe je ztracený!
Tchyně dál vedla svá mravokárná kázání o těžkém osudu svého chlapečka, ale Kateřina ji už nechtěla poslouchat, a tak se s dotěrnou můrou rychle rozloučila. Možná ještě stihne kino? Nakonec strávila večer přesně tak, jak chtěla. Ještě ji čekal rozhovor s dětmi a těžký rozvodový proces. Ale neměla strach.
Za měsíc si našla práci jako účetní v malé stavební firmě. Plat nebyl vysoký, ale kolektiv byl velmi příjemný. Celý rok si užívala samoty a potom začala chodit na schůzky. Nápadníků měla víc než dost. Ukázalo se, že i v tomhle věku se dá žít zajímavě. Zvolila si jednoho tmavovlasého muže, který byl také rozvedený. Nesnídal, nosil oděvy do čistírny, a tak už Kateřina nemusela žehlit košile. A ani se nespěchala s nastěhováním. I tak se její život rozjasnil novými barvami.