Těžký, dusivý vzduch pozdního léta visel nad Znojmem jako nasáklý pachem prachu, hnoje a hořkého pelyňku. Zdálo se, že i samotný život se tu zpomalil, kolébán monotónním bzučením komárů a vzdáleným bučením krav z družstevní farmy. Právě tam, v této říši únavy a věčného zápachu po zkyslém mléce, trávila své dny Eliška. Všichni jí říkali Eliška a od začátku jí štěstí zrovna moc nepřálo.
Po škole — neúspěch u přijímaček ve městě, jediná šance jí proklouzla mezi prsty jako písek. A tak zůstala doma, v rodičovském domě s propadlou střechou a stále vrzajícími prkny, jako by uvízla v močálu beznaděje. Nastoupila na farmu — jako dojička. Práce to byla otrocká, sebrala veškeré síly, ale aspoň pár korun, které jí dávaly právo na existenci.
A pak, jako jasný, spalující blesk na nebi před bouří, vtrhli do jejího jednotvárného bytí oni — přivandrovalí dělníci. V sousední vesnici začali stavět nový silo, a okolí se zaplnilo cizími lidmi — hlučnými, páchnoucími cementem, tabákem a svobodou. A mezi nimi — on. Pavel. Ne žádný Pája, ale právě Pavel — urostlý, s oslnivým úsměvem až k očím, s kytarou a nevyčerpatelnou zásobou historek, při kterých se všichni svíjeli smíchy. Připadal jí jako bytost z jiné planety, která sem do této bohem zapomenuté díry zabloudila náhodným, šťastným větrem.
A tento vítr okamžitě zachytil i Elišku. Vybral si ji mezi opálenými, prostými místními dívkami — tichou, s velkýma očima, jako z hlubiny jezera, v nichž se skrýval smutek, který mu zůstal nepochopený. A strhl ji s sebou. Tak, že se jí zamotala hlava, dech se jí zatajil a srdce jí tlouklo jako kladivo. Nebyl to jen nějaký románek. Byl to vír, hurikán vášně, procházek pod měsícem u spícího rybníka, tajných setkání ve stodole, kde vonělo sušenou trávou a mládím, a nekonečných slibů šeptaných do ucha. Mluvil o moři, které nikdy neviděla, o velkém městě s jasnými světly, kam ji určitě odveze. A Eliška mu věřila. Myslela si, že tohle je ta jediná, ta z pohádek šeptaná láska na celý život.
Jenže stavba skončila. A oni odjeli. Stejně náhle, jako přišli. Odvezli s sebou Pavla, jeho smích, jeho kytaru i všechny její naivní sny. Eliška zůstala opět sama. Tentokrát s tajemstvím, které jí s každým dnem zřetelněji pulzovalo pod srdcem, připomínající krátké, oslnivé štěstí i strašnou zradu.
Pak přišla doba, kdy už bříško nešlo skrývat. A na Elišku se sesypala opravdová bouře. Vesnice je kruté a pokrytecké místo. Kdo všechno ji jen pomlouval, šeptal si u studní a na lavičkách! Nazývali ji těmi nejhoršími jmény — „courou“, „lehkou ženou“, „přivandrovalkou“. Probodávali ji pohledy, málem si před ní odplivli, odvraceli se, jako by ji neviděli. Dívka to všechno snášela mlčky, s hlavou hrdě vztyčenou, ale nekonečně unavenou. Neodjela z vesnice. Držela se posledního, téměř neviditelného paprsku naděje, že se její Pavlík vrátí… uslyší, přijede, zachrání ji.
Ale Pavlík na Elišku nikdy nevzpomněl. A na svět přišel Jiří. Malý, teplý uzlíček, který bez své viny nesl cejch „bezcenného“, „nelegitimního“. Eliška musela svého syna vychovávat sama.