Musela Eliška vychovávat syna sama.
Pracovala bez přestání, až jí na rukou praskala kůže do krvavých mozolů: farma, její skromné hospodářství, obrovská zahrada — živitelka i záchrana. K večeru doslova padala vyčerpáním, sesouvala se na postel v malé staré světnici, kde voněly bylinky a staré dřevo. Ale i přes všechnu tu vysilující únavu si vždycky našla sílu přijít k postýlce, obejmout synka, pohladit ho po vlhkých vláscích a pošeptat zaříkávadlo, které se stalo každodenním rituálem: „Snaž se, synáčku můj, rosteš přece v dobrého člověka. Toho nejlepšího.“
A Jiří se opravdu snažil. Záhadným způsobem navzdory zlým řečem, pohrdavým pohledům i posměšným přezdívkám nepřijímal do duše špínu a zlobu, ale čistou, obětavou matčinu lásku. Růstal z něj překvapivě dobrosrdečný, tichý a pracovitý chlapec s očima přesně jako Eliška — velkýma, hlubokýma a velmi vážnýma. Viděl, jak je matce těžko, jak přežívá z vody na chléb, a pomáhal, jak jen mohl — štípal dříví, nosil vodu, plil záhony. A ve škole mu to šlo — a opravdu dobře. Učitelé ho chválili, dávali ho za příklad ostatním, těm pohodlnějším a rozmazlenějším spolužákům. Byl tichou, leč nesmlouvavou výčitkou celé vesnici.
Po škole se kluk, k překvapení všech, sbalil a odjel do města. Dostal se na technikum. Celé Znojmo bylo ve varu: „To je něco! Vyrůstal v bídě, a jak je průbojný! Tulák, a mozek má jak ďábel!“ Eliška tehdy chodila vzpřímená, s hlavou hrdě zdviženou, a její oči konečně nezářily slzami, ale bezbřehou a drtivou pýchou na své dítě. Studium uteklo jako voda. Pak následovala armáda. Loučit se s ním přišla — a to bylo překvapení — celá vesnice. Dokonce i ty věčné drbny od sousedů, které kdysi s gustem probíraly její hanbu, mu teď udílely rady: „Služ hezky, Jiříčku, poctivě! Nezahanbi nás!“
Vrátil se dospělý, mužný, s jiným, pevným pohledem. Jiří — tak si už nechával říkat — oznámil matce své rozhodnutí. Chtěl pracovat u záchranářů. Eliščino srdce sevřel ledový uzel.
— Synku, co to říkáš? — její hlas se zachvěl. — Vždyť je to nebezpečné. Smrtelně nebezpečné! A já tu… copak to zvládnu sama? Úplně sama?
— To bude dobré, mami, — jeho hlas byl klidný a rozhodný. — Zmenšíme hospodářství, menší zahrádku zasadíme. Já se někde uchytím, zabydlím, a pak si tě hned vezmu k sobě. Do nového domova. A kdoví, jestli mě vůbec vezmou.
Vzali ho. Služba byla opravdu těžká — každý výjezd byl střetem s živlem, bolestí, se smrtí. Ale Jiří cítil, že našel své místo. Tímhle žil. A když občas přijížděl domů k matce — odpočinout si, najíst se jejích neuvěřitelně chutných šťáv — často, sedě u starého stolu, říkal:
— Vidíš, mami, vždycky jsi mi říkala: buď dobrým člověkem. A já jsem. Pomáhám lidem. Zachraňuju ty nejslabší.
A pak vyprávěl. O výjezdech, hašení požárů, povodních, o vtipných historkách z útvaru, a samozřejmě o přátelích. Zvlášť o jednom — o Danielovi.
— To bys nevěřila, mami, — Jiřímu se v očích rozhořelo zvláštní světlo, — je mi jako bratr. Možná i víc. Rozumíme si beze slov, stačí pohled. A dá se na něj spolehnout v ohni i ve vodě. A to je, víš, v naší práci to nejdůležitější.
Neříkal matce, co ten „půlpohled“ ve skutečnosti stál. Neprozradil, jak ho Daniel na poslední chvíli odtáhl zpod padajícího trámu v hořící hale. Jak ho v ledové vodě při protržení přehrady zachytil za bundu a vytáhl na břeh, když už Jiřímu docházely síly.