A jak ho pak, když ho přivedla k sobě a oživovala, objímal a zachraptěle říkal: „Kam ses to, bratře, hnal? Mysli na mámu, ano? Já tě přece nenechám napospas!“
Eliška ho poslouchala se zatajeným dechem, obdivovala ho – svého hrdinu, své štěstí. Pak, jako by se vracela do dávných vzpomínek, přicházela k němu, objímala jeho velká, silná záda, hladila ho po ostříhané hlavě a tiše, jako kouzlo, mu šeptala:
— Můj synku, moje krvička… Hlavně zůstaň vždycky dobrým člověkem. Takovým, jaký jsi.
Spoluobčané ze Znojma, když viděli, že Jiří k ní často jezdí, že si koupil nové auto, opravil matce dům, už mu záviděli tou lepší, tichou závistí.
— To má Eliška ale kliku. Kdo by to byl řekl? Ze spodiny až nahoru. Ze sirotka takový člověk.
A pak přišlo to nejhorší. To, čeho se bála i ve svých nejhorších snech. V noci zavolal cizí hlas. Jiří zemřel. Zachraňoval z hořícího soukromého domu, přímo z pekla, malou holčičku. Vynesl ji živou v náručí, sám utrpěl hrozné popáleniny… a už se nedostal ven. Zřítila se střecha.
Z ničeho nic Eliška zestárla o dvacet let. Seschla, shrbila se, jako by ten vítr, co přinesl tu hroznou zprávu, s ní zároveň sfoukl všechen život. Neplakala však veřejně, nestěžovala si, nechodila po sousedech prosit o soucit. Zůstala stejná – milá, vlídná, jen jaksi vnitřně vyprázdněná. Jen čím dál častěji ztichla uprostřed věty, zírala do jednoho bodu, myslí úplně jinde, v dálce. A potají si sukovitou, vyschlou rukou utírala slzy, které se jí samy kutálely po tvářích, bez dovolení, odnikud, a vpalovaly do její kůže nové vrásky.
Jednou, k večeru, když se slunce sklánělo k lesu a barvilo oblohu do krvavě rudých odstínů, Elišce se zdálo, že se ozval cvak branky. Ten známý, bolestně známý skřípot. Srdce, které na chvíli přestalo bít, najednou začalo tlouci jako o závod. Vyšla na zápraží a vykřikla překvapením, křečovitě se chytila futra, aby nespadla: na dvoře, v dlouhých večerních stínech, stál on. Jiří. Ve stejné uniformě.
— Synku! — vykřikla matka cizím, zlomeným hlasem a rozběhla se ze schodů, doběhla skoro až k němu… a najednou ztuhla, jako by narazila na neviditelnou zeď. Nebyl to on. Měl jiné rysy, byl vyšší, jiný pohled – také unavený, ale jiného druhu. A ta bolest v těch očích nebyla její, mateřská, ale vlastní, bratrská.
— Dobrý den, Eliško, — řekl tiše, a v jeho hlase se zachvěl ocelový strunový tón. — Já jsem Daniel. Jiřího přítel.
— Vítej, — vydechla, a svět se náhle vrátil zpět do svých krutých, nespravedlivých kolejí. — Pojď dál. Vejdi, synku.
Seděli u stolu celou noc. Samovar syčel, čaj se kouřil, ale téměř ho nepili. Povídali si. Vzpomínali na Jiřího. Daniel vyprávěl bez konce. O tom, jak se seznámili, jak skládali zkoušky, jak bydleli na ubytovně, jak si dělal srandu z Jiřího pečlivosti, a Jiří zas z jeho lehkomyslnosti. O veselých historkách, těžkých výjezdech, o tom, jaký byl spolehlivý parťák. Eliška naslouchala každému slovu, chytala každou intonaci, kladla otázky, tiše plakala a někdy se skrz slzy i zasmála. Ten pevný, mlčenlivý chlapec v ní probudil celý svět, celý vesmír vzpomínek na syna. A co bylo nepochopitelné – když mluvil, zdálo se jí, že Jiří nezemřel. Že je někde tady, blízko, ve stínu místnosti, s úsměvem na rtech poslouchá s nimi.