…V poloprázdném domě. Kde každý předmět, každá prasklina ve zdi připomínala Elišku — její pomalý a svědomitý krok, tichý hlas, ruce, co nikdy neodpočívaly. Zůstala tam láska, kterou rozdávala celý život, a ti, kdo ji přijali, ji teď předávali dál.
Pavel, který ji nikdy nezval jinak než „mami“, pracoval u místního zemědělce od rána do večera, a Petra učila děti ve škole jako někdo, kdo ví, co znamená ztráta i naděje. Jejich dcera, čilá a zvídavá, běhala po dvoře starého domu, nyní plného života, a její smích připomínal všem, že i z bolesti může vyrůst radost.
Lidé ve Znojmě, kteří kdysi šeptali za zády Elišky zlomyslné věci, začali mluvit jinak. A když někdo zavzpomínal na to, jak těžký měla život, jiní dodávali: „Ale jak ho vedla, to bylo něco.“
A tak žila Eliška dál. V očích Pavla, když se díval na starou lavici u pece, kde s ní sedával. V Petřiných pečlivě srovnaných sešitech, v hlase jejich dcery, když volala babičku jménem, jako by ta nikdy neodešla.
Protože některé matky nikdy skutečně neodcházejí. Jen předávají dům, lásku a jméno těm, kdo to umějí nést dál.