Ženu Jana pohřbívala celá vesnice. Dominika odešla na onen svět příliš brzy, byla nemocná. Jan zůstal ve čtyřiceti letech bez manželky, vdovec se dvěma syny – starší Marek už dospělý, mladšímu Šimonovi bylo třináct. Muž zůstal sám v plné síle, a všechno se najednou sesypalo na něj. Zpočátku to zvládal – samozřejmě že to byla bolest a neštěstí, s Dominikou žili velmi dobře, nehádali se, byla pečlivá a milující žena.
Jan ženě pomáhal, nepil jako jiní venkovští chlapi, a teď už vůbec ne. Všechno v domě bylo na něm. Marek – starší syn – se chystal do armády, dokonce byl ve vojenské správě na odvod, ale něco mu tam našli, prý ploché nohy, a nevzali ho. Trochu ho to zamrzelo, ale řekl si:
— Možná je to nakonec dobře, aspoň nebude muset moje Nikola na mě čekat z vojny, trápit se a stýskat si, a mně taky bude líp. Ještě chvíli, a vezmeme se.
Marek se vyučil elektrikářem a už se chystal požádat svou Nikolu, půvabnou a bystrou dívku, o ruku. Jenže ho potkalo neštěstí. Jan s Markem opravovali střechu na domě, a začalo pršet. Marek uklouzl a spadl zády na zem. Nedokázal se postavit.
Jan zavolal sanitku, syna odvezli do nemocnice.
— Co bude teď, — přemýšlel otec. — Jen aby to dobře dopadlo, tohle nám ještě chybělo, dospělý kluk, a taková věc, chtěl se přece ženit s Nikolou…
Čas ubíhal, Marka propustili z nemocnice, ale ležel doma, pohyboval se o berlích. Pořád čekal, že Nikola přijde, pořád se díval na bránu, ale ona nepřišla. Až jednou přišel Vítek, jeho kamarád, a řekl, že matka Nikoly vykládá po celé vesnici, že svatba mezi Markem a její dcerou nebude.
— Marek zůstal zmrzačený, nedovolím, aby si ho Nikola vzala. Nechci, aby celý život běhala kolem invalidy, — říkala matka Nikoly. Někteří ji sice odsuzovali, ale ona si stála za svým.
— Mami, třeba se Marek uzdraví a zase vstane na nohy, — přemlouvala ji dcera.
— Neuzdraví, to už by dávno vstal, — vynesla svůj ortel matka Nikoly. — A tobě u nich nemá co scházet. Najde se jiný, jsi hezká holka…
Marka ranilo, že ho nazvala mrzákem, a urazil se na Nikolu.
— Tak to Nikole řekni, že ji taky nechci už vidět, když se tak rychle vzdala, — řekl Vítkovi, a ta hrdopýška se taky urazila.
Marek se postavil na nohy, zahodil berle, ale jeho duše i tvář potemněly, jako by už ho život netěšil. Jan chodil jako tělo bez duše, bylo mu syna líto, a k tomu měl ještě nejmladšího na krku. Bylo třeba ho nakrmit, obléci, postarat se o hospodářství na dvoře.
Nedaleko od Jana bydlela Barbora s rodiči. Ale už to byly dva roky, co její rodiče zemřeli.