— Marku, poslyš, s čím přišla Vendula.
Vendula se zdržela u Jana dlouho, a když vyšla z branky, spokojeně si mnula ruce a usmívala se. To, co měla v plánu, se jí podařilo.
Brzy se Barbora přestěhovala do Janova domu a stala se manželkou Marka. Poměrně rychle si zvykla na nové postavení – cítila, že má rodinu. Obzvlášť si ji oblíbil Marek mladší bratr, Šimon – snad proto, že mu chyběla mateřská náklonnost. Barbora mu dávala své teplo – pomáhala mu s učením, dokonce spolu psali slohové práce, a z obchodu mu nosila sladkosti. Vařila výborně, což v rodině brzy ocenili.
— Barboro, — oslovoval ji Šimon, — uděláš mi lívance se smetanou…?
— Ty už vypadáš sám jako lívanec, — žertoval na účet syna Jan, — koukni na ty tváře. Ty jsi nás vykrmila, Barboro, — škádlil ji vesele.
— To je prostě vaše konstituce, všichni jste statní, taková vaše krev, pevní a vysocí. A dobře jíst taky musíte, — odpovídala mu Barbora, která mu říkala tchánovi.
Janovi se ale slovo „tchán“ příliš nelíbilo. Myšlenky, které mu začaly vířit hlavou, skrýval hluboko v sobě a bál se, že by je někdo mohl vycítit. Toužil slyšet Barbořin hlas, trávit s ní čas, vidět její zářivý úsměv. Ale ne! Je to přece manželka jeho syna a tyhle myšlenky musí okamžitě zahnat.
Marek s Barborou žili poklidně, zvláštní náklonnost si neprojevovali. Ano, starali se o sebe, chápali, že jejich manželství není z lásky. Ale oba doufali – co není, může přijít. Ostatně i teta Vendula to tak říkala. Jan viděl, že syn roztál v obličeji, usmíval se, přibral, a zdálo se, že znovu ožil. Ve volném čase se věnoval hospodářství – tu opravil a natřel plot, támhle přistavěl nový přístřešek.
Ale Jan si všiml, že Marek někdy večer mizel. Divil se:
— Má ženu doma a zase někam odešel. Je to divné…
Rozhodl se syna sledovat – možná se mu to jen zdálo. Barbora bývala večer zamyšlená a uchylovala se do svého pokoje. Jednoho večera to Jan nevydržel a zadržel ji za ruku.
— Barboro, co se děje? Vy jste s Markem nějak divní. Jste přece manželé, a přitom se chováte jako cizí lidé…
— Ne, nic, — odpověděla spěšně, — jen se ti to zdá, — vyhnula se rozhovoru Barbora a zmizela v pokoji, kam Jan nikdy nevstupoval.
Ale Jan se rozhodl všechno zjistit až do konce. Následující večer si promluvil se synem. Položil mu stejnou otázku. Marek se nevykrucoval.
— Tati, nedělej si starosti, — a po chvilce dodal: — vlastně je lepší, když ti to rovnou řeknu, než to dál dusit v sobě.