Nejde nám to s Barborou, nemáme se rádi, uspěchali jsme to. Nic nám neklape. Ne, tati, co se týče mužské síly, tam je všechno v pořádku. Ale ona mě nemiluje. A já ji taky nemiluju, i když je moc hodná. Pořád mi z hlavy nejde Nikola. Potkávám se s ní, tati, milujeme se. A ona – představ si – ani nechce jít za nikoho jiného, prý pořád čekala na mě… Nedokázala na mě zapomenout, a já na ni taky ne. Všechno by mezi námi bylo krásné, kdybych se neoženil. Co mám dělat, tati? Tři lidi nešťastní. Barbora za nic nemůže, poslechli jsme tetu Vendulu. Uspěchali jsme to.
— Vždyť ona nám to chtěla poradit z čistého srdce, — Jan se za ni postavil.
Ale Jan ucítil v srdci pnutí, i sám ještě nevěděl jak a co, ale pocítil úlevu v duši. Pochopil, že rozuzlení toho všeho je někde nablízku.
— Tak proto odchází syn večer pryč, k Nikole. A Barbora, ta je, no podívej se, mlčí a nestěžuje si. Tak tohle mě vnitřně tak mátlo, srdce mi to napovědělo. Ach, nebo že by se mi to jen zdálo – šediny už v bradě, ale čert mě ještě bere?
Ale už druhý večer znovu Marek pod nějakou uctivou záminkou zmizel z domu. Mladší Šimon už spal. Barbora právě vyšla z jeho pokoje, vždycky mu zhasíná lampičku, když usne.
— Barboro, chci s tebou vážně mluvit, — vzal ji za ruku. – Všechno vím a zbytečně to tajíš, že tvůj muž chodí za jinou. Chápu, že se ti o tom těžko mluví, ale takový je život. Je to láska, a ta si člověka neptá, co chce. Může s ním udělat cokoli. Pojďme si to konečně vyjasnit. Promluvil jsem si s Markem, miluje Nikolu, unáhlili jsme se s tou svatbou. Ale je tu ještě jedna věc. Možná tomu neuvěříš, ale já tě miluju, i když už dlouho to v sobě dusím. Nechtěl jsem se stavět mezi vás. Ale když už to dopadlo takhle…
Barbora mu nedovolila domluvit – přiložila svou dlaň na jeho rty a zašeptala:
— Já tě taky miluju, taky jsem se bála to přiznat…
O čem spolu pak potichu rozmlouvali celé další dvě hodiny, to už navždy tajemstvím nezůstalo. Druhý den bylo rozhodnuto. Marek se s Barborou rychle rozvedli. On se oženil s Nikolou a Jan si vzal Barboru. Po nějaké době se v obou rodinách narodily dcery. Otec a syn teď k sobě chodí na návštěvy s rodinami, všechno jim klape.
Jen Vendula si stále myslí:
— Jak to, že jsem se tak spletla? Měla jsem Barboru hned od začátku dohodit Janovi. Stárnu, stárnu. Ale láska, ta je silná. Ta všechno srovná, jak má být. A Jan s Barborou jsou šikovní! Dcerku pojmenovali Vendulka.
Děkuji za lajky a zhlédnutí.
Díky, že mě čtete, odebíráte a podporujete. Hodně štěstí všem v životě!