– Došly ti peníze, králíčku? – zeptala se.
– Ne, jen už k nim nemáš přístup.
David přišel domů kolem půlnoci, byl cítit parfémem a cizí, sladkou vůní. Monika seděla v kuchyni, před sebou měla stříbrný náramek — ten, který jí daroval k prvnímu výročí. Už tři měsíce ho nenosila. Říkala, že jí odírá zápěstí.
Když šel kolem ní, ani nezvedla hlavu, jen zacinkaly klíče.
– Proč nespíš?
Mlčela. Dívala se na náramek — byl poškrábaný, ale nepoškozený. Ráno ho našla v zásuvce pod ponožkami. Neztratil se. Schoval ho.
– Jsem vyřízený. Schůzka se protáhla, partneři mě vyzpovídali do morku kostí.
Podívala se mu do očí. Je mu pětatřicet, jí padesát šest. Před pěti lety uvěřila, že s ní není kvůli penězům.
– Jaká schůzka?
Muž se ušklíbl a otevřel lednici.
– Obchodní. Vždyť víš, rozjíždím projekt, všechno je velmi seriózní.
„Projekt“. Ten, který mu financovala už půl roku — bez dokladů, bez výsledků. Jen bloky: restaurace, butiky, čerpací stanice na venkově.
Monika vytáhla telefon. Položila ho displejem nahoru na stůl. Byla otevřená konverzace s Lucií. Ani se nenamáhal to ukrýt.
– Poslouchej, zítra ráno zase potřebuji jet. Dáš mi kartu? Vyčerpal jsem limit.
Monika se usmála.
– Kartu? Už není.
Muž svraštil obočí.
– Jak to, že není?
– Dnes jsem zrušila přístupy ke všem účtům. Odteď už ti nic nikde nefunguje.
Ticho. Díval se na ni, jako by mluvila čínsky. Pak se příliš pomalu posadil naproti ní.
– Moniko, co to děláš? Jsme přece rodina.
– Byli jsme.
Zkusil se usmát, ale úsměv působil nuceně. Natáhl se k její ruce — Monika ji odtáhla.
– Co to je za dětskou vzteklinu? Urazila ses kvůli něčemu? Promluvme si jak dospělí, vysvětlím ti to.
– Není třeba. Všechno jsem si přečetla.