David arca megrándult.
— Elolvastalas? Hrabal ses mi v telefonu? Jak se tomu asi říká?
— Říká se tomu, že jsi ho před dvěma dny nechal v kuchyni. Náhodně jsem otevřela zprávy a uviděla jsem Lucii. Zbytek jsem si snadno domyslela.
David se zvedl, prošel se po kuchyni a projel si rukou vlasy.
— Dobře. Ano, je tam nějaká holka. No a? Nic to neznamená, je to jen ze nudy. Ty pořád pracuješ, jsi neustále zaneprázdněná. Co mám dělat? Sedět mezi čtyřmi stěnami?
Monika zvedla náramek a protočila ho mezi prsty.
— Tenhle náramek jsi sundal, když ti řekla, že stříbro je pro důchodce. Že mám pravdu?
Muž zatnul čelist.
— Nezačínej.
— Nezačínám. Končím.
Vstala a vydala se ke dveřím. Muž ji chtěl zastavit za rameno — Monika se náhle otočila a on ustoupil.
— Myslíš si, že bez tvých peněz nic nejsem? Myslíš, že mě zastrašíš? Najdu si někoho jiného, nejsem dítě.
— Najdeš. Jen ne tady. Zbal se. Zítra vyměním zámky.
Muž strnul. Zasmál se — zle, krátce.
— Vyhazuješ mě? Z bytu, který jsem pět let zařizoval?
— Z bytu, na jehož listinách je jen moje jméno. Ano. A který jsi zařizoval za moje peníze.
Odešel za svítání a bouchl dveřmi tak silně, že se okna otřásla. Monika seděla v obýváku a poslouchala ticho. Pět let budovala tenhle život. Muž byl vedle ní. Mluvil hezky. Nechtěla toho moc — jen aby byl.
A on skutečně byl. Jenže ne s ní.
Třásla se jí ruka. Sevřela ji, ale nepomohlo to. Chtěla mu zavolat: „Vrať se, promluvme si.“ Ale věděla — je to past. Když se víc bojíš samoty než ponížení.
Monika vytáhla telefon — heslo dávno znala. Začala procházet zprávy. Lucie. Dvacet osm let, spravuje sociální sítě. Výrazná, ambiciózní. „Zanedlouho to vyřeším, miláčku.