„Za chvíli to zařídím, miláčku.
Ten starej se úplně zbláznil, ale nezmizím jen tak — musím to uzavřít s elegancí, ať nepřijdu o prachy.“
Pod tím dalším jménem. Jana. Čtyřicet dva, rozvedená, dvě děti. Ty samé věty: „Už brzy budu volná, vydrž.“ „Ten starý blázen nic netuší.“ Před třemi měsíci, pak ticho.
Lucie — byla jen další v pořadí.
Monika si založila nový účet. Bez fotky. Napsala Lucii:
„Scházíš se s Davidem. Ale nejsi jediná. Před tebou tu byla Jana — tady jsou zprávy. Jsi jen další v řadě. Zamysli se.“
Připojila screenshoty. Klikla na „odeslat“. Položila telefon. Srdce jí bušilo — ne strachy. Úlevou.
To samé poslala ještě dalším dvěma lidem — Luciiným kamarádkám, které jí pod každý příspěvek dávaly srdíčka. Stačilo.
O tři dny později jí zavolal David. Z neznámého čísla.
— Cos to udělala?!
— Vyměnila jsem zámky.
— Nemluvím o zámcích! Lucie! Psala jsi jí! Rozeslala jsi ty svinstva jejím kamarádkám!
Monika si sedla na parapet. Venku pršelo.
— Ne svinstva. Tvoje slova. Screenshoty. Psal jsi to ty, já to jen ukázala.
Muž těžce oddechoval.
— Víš vůbec, cos provedla? Řekla to všem! Kamarádky to daly do story, viděli to i kolegové! Všichni o mně mluví!
— Ona tě neztrapnila. To tys sám, když jsi měl najednou dvě ženský a o mně mluvil jako o hloupé zlaté kreditošce.
— Seš šílená! Starší, frustrovaná! Nezvládáš, že jsem odešel!
Monika ho poslouchala. Neskákala mu do řeči. Uvnitř se přetrhla poslední nitka — ta, které se dosud držela.
— Neodešel jsi. Jen jsi chtěl konečně žít pro sebe. Byl jsi vždycky tak ukázněný, chladný. Nedalo se to s tebou vydržet.
— Nedalo se vydržet, jak utrácíš moje peníze za Lucii. A předtím za Janu.
Muž zmlkl.
— Jak… sledovala jsi mě?
— Nesledovala. Jen jsi nesmazal zprávy. A já se do nich podívala.
Ticho. Pak rozzušený, unavený vzdech.