— Dobře. Fajn. Vyhrál jsi. Odejdu. Jen stáhni ty screenshoty, řekni svým kamarádkám, ať je smažou. Teď nemůžu nikam jít, každý si myslí…
— Že jsi byla vydržovaná? To jsi přece byla. Pět let jsi visela na mém krku, ani den jsi nepracovala, nedala jsi do ničeho ani korunu. Celou dobu jsi čekala na ten moment, kdy zmizíš s penězi. Nepovedlo se ti to.
Muž mlčel. Polkl.
— Nic mazat nebudu. Žij s tím. Jako jsem s tím žil já.
Položil telefon. Blokoval její číslo. Podíval se z okna. Už nepršelo. Chodník se leskl.
Uplynuly dva měsíce. Monika se vrátila do práce — do obchodu s dětským oblečením, který se mezitím rozrostl v síť. Dodavatelé, smlouvy, kolekce. Jen už nikdo nevolal: „Kdy přijdeš?“ — a nemusela mít obavy, že se zase zpozdí.
Jednoho rána nahlédla do její kanceláře Barbora, její asistentka, a položila před ni telefon.
— Moniko, někdo vám napsal soukromě. Promiňte, omylem jsem to zahlédla. Ale stojí za to se podívat.
Neznámý účet. Jana.
„Dobrý den. Byla jste vdaná za Davida? Já jsem ta Jana. Před půl rokem beze slova zmizel. Myslela jsem, že je chyba ve mně. Nedávno jsem se dozvěděla pravdu — vodil za nos mě, potom vás, potom Lucii. Už jsem pochopila: chyba nebyla ve mně. Takový prostě je. Děkuji, že jste mi otevřela oči.“
Monika začala psát odpověď:
„Není zač. Dávejte na sebe pozor.“
Zavřela zprávu. Jana nebyla její příběh.
Večer šla Monika domů parkem. Světla lamp tiše zářila. Telefon mlčel. Nikdo nic nevyčítal.
Doma se převlékla, nalila si vodu, posadila se k oknu. Město — světla, auta, život. David někde tam. Lucie. Jana. Všichni pokračovali dál.
Monika otevřela zásuvku, vytáhla stříbrný náramek. Podívala se na něj — otlučený, zbytečný. Vstala, otevřela okno a vyhodila ho. Náramek cinknul o kámen ve tmě.
Zabouchla okno. Posadila se.
Ticho bylo úplné.
Poprvé po pěti letech — bylo její.