Dlouho jsem se dívala na telefon. Tomáš volal už potřetí za večer, ale já hovor nepřijala. Na displeji svítil čas — půl jedenácté. Dřív jsem v tu dobu už měla umyté nádobí po večeři, utřený stůl, pověšené prádlo. Teď jsem seděla na gauči s hrnkem vychladlého čaje a přemýšlela, jak moc se všechno změnilo za pouhé tři týdny.
A začalo to tím večerem. Přiběhla jsem domů z práce asi kolem osmé, rychle hodila kabelku na židli a vytáhla z lednice karbanátky, které jsem uvařila ráno. Tomáš vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem pokládala pánev na sporák.
— Tak kde je večeře, Marie? — mluvil klidně, ale hned jsem v jeho hlase ucítila napětí.
— Hned to ohřeju, za pět minut to bude.
Přišel ke stolu, přejel prstem po desce.
— Prach. Zase všude prach. Ty vůbec neuklízíš?
Mlčela jsem, obracela karbanátky. Ruce se mi třásly — jestli únavou, nebo uražeností, nevím.
— Jsem unavená, Tomáši. Vždyť teď pracuju.
— To není tvoje úloha, pracovat! — zvýšil hlas a já sebou trhla. — Na co ti ta práce je, když je doma bordel, večeře žádná, a já tu jako blbec čekám?
Bože, kolikrát ještě. Vždyť jsem mu to vysvětlovala — peníze prostě nestačí. Nebo si opravdu myslí, že jednou za tři měsíce na manikúru je normální?
— Potřebujeme peníze, — řekla jsem tiše. — Tvoje výplata nestačí ani na pořádné jídlo.
— Musíš být úspornější! Jiný ženy to zvládnou, a ty…
Odmlčel se, otočil se k oknu. Vypnula jsem sporák, položila před něj talíř. Posadila jsem se naproti, s pocitem, jak se mi všechno uvnitř stahuje do pevného uzlu.
— Poslyš, — Tomáš se na mě podíval. — Pojďme chvíli žít odděleně. Potřebuju čas, abych si všechno promyslel.
— Cože? — vůbec jsem to nechápala.
— Odpočineme si od sebe. Kamarád mi radil — říkal, že jim to tak s manželkou pomohlo, pak se to spravilo. Na čas se přestěhuju k mámě, a ty si tady promyslíš, jak chceš žít dál.
Vstal, ani se jídla nedotkl. Odejít z kuchyně. Já zůstala sedět a zírala na talíř s karbanátky. Měla jsem knedlík v krku, nešlo dýchat.
Odchází. Jen tak se sebere a odchází.
Za hodinu si Tomáš sbalil tašku a odešel. Byt je můj — zděděný po babičce, takže vystěhovat se musel on. Doprovodila jsem ho ke dveřím, snažila se něco říct, ale jen mávl rukou.
— Ozveme se.
Dveře se zabouchly. Stála jsem na chodbě a poslouchala ticho. Takové ticho v našem bytě dlouho nebylo. Žádné chrápání z ložnice, žádné brblání, žádné výčitky.
První dva dny jsem probrečela. Nemohla jsem přestat — brečela jsem v práci na záchodě, brečela doma v kuchyni, brečela před spaním. Co si počnu sama? Jak to všechno zvládnu? Volala jsem mámě, přijela, hladila mě po vlasech jako malou holčičku.
— Marie, možná je to i k lepšímu, — řekla tiše a utírala mi slzy. — Podívej se na sebe. Úplně ses vyčerpala.
Vytáhla z kabelky peníze a vtiskla mi je do ruky.
— Na barvu na vlasy. Nešetři na sobě, Marie.