Dívala jsem se na bankovky a cítila, jak se ve mně něco hýbe. Zlost? Křivda? Nevím. Ale najednou mě napadlo — kdy jsem naposledy myslela sama na sebe?
Třetí den zavolala Tereza. Moje kamarádka ze školy. V telefonu zněla energicky, skoro vesele.
— Marie, přestaň se litovat! Oblékni se, za hodinu tě čekám. Půjdeme si zatancovat!
— Jaké tancování, Terezo? Nemám na to náladu.
— Právě že máš! Nedovolím ti proměnit se v zeleninu. Obleč se a vyraž!
Chtěla jsem odmítnout, ale dokázala jsem vymyslet jenom slabé výmluvy. Tereza neposlouchala.
— Je rozhodnuto. Čekám!
Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Rozcuchané vlasy, starý domácí svetr, opuchlý obličej od slz. Proboha, co to se mnou je.
Natáhla jsem džíny, ze skříně vytáhla světlou halenku. Namalovala jsem se — ruce se mi třásly, řasenka se rozmazala. Otřela jsem ji a zkusila to znovu. Nějak to šlo.
Taneční studio bylo v sousední čtvrti, ve sklepě starého domu. Tereza mě táhla za ruku, já se bránila.
— Terezo, já neumím tančit.
— Naučíš se, neboj!
Sál byl malý, se zrcadly po stěnách. Vonělo to tam potem a levným osvěžovačem vzduchu. Podlaha pod nohama vrzala. Bylo tam asi patnáct žen — různého věku, všechny veselé, povídaly si spolu.
Zapnuli hudbu. Instruktorka ukazovala pohyby, všichni je opakovali. Stála jsem v rohu a cítila se jako kus dřeva. Tělo neposlouchalo, nohy se pletly. Co tu dělám? Proč?
Podívala jsem se na sebe do zrcadla — a najednou jsem ji uviděla. Ne unavenou hospodyni, ne ušlapanou manželku. Prostě ženu, která se snaží hýbat do hudby. A na mém obličeji byl úsměv. Nejistý, rozpačitý — ale byl.
— Tak! — Tereza ke mně přiskočila. — Podívej se na sebe, krasavice!
Rozesmála jsem se. Poprvé za těch několik dní — opravdově. A cítila jsem, jak ve mně něco povoluje. Jako kdyby povolilo pevné lano, kterým mě všechny ty roky svazovali.
Je mi dobře. Poprvé je mi prostě dobře.
Další den zavolal Tomáš. Byla jsem v práci, zvedla jsem to.
— Jak se máš? — suchý, věcný hlas.
— Normálně.
— Přišel účet za služby, pošli mi půlku.
— Dobře.
Pauza. Slyšela jsem jeho dech ve sluchátku.
— Uklidila jsi aspoň?
A je to tu zas.
— Tomáši, co tě to zajímá?
— Jak co? Vždyť je to náš byt.
— Můj byt, — řekla jsem pevněji, než jsem plánovala.
Rozčileně si oddechl.
— Přesně tohle je problém, Marie. Úplně ses zkazila.
Položila jsem telefon. Prostě tak — zmáčkla jsem červené tlačítko a položila ho na stůl. Ruce se mi netřásly. Bylo mi uvnitř klidno.
Nebudu se dál omlouvat. Nebudu.
Doma bylo ticho. Uvařila jsem si kávu a sedla si k oknu. Ve váze na stole stál hyacint — úplně uschlý, pořád jsem ho zapomínala vyhodit. Teď jsem vstala, vyhodila ho a nalila do vázy čistou vodu. Zítra koupím nové květiny.