Tereza volala každý den. Zvala mě na procházky, do kina, na tanec. Začala jsem chodit ven – nejdřív z donucení, pak už se zájmem. V práci si všimli, že jsem aktivnější. Šéf si mě pozval k sobě.
— Marie, uvažujeme, že vás povýšíme. Plat bude vyšší, ale přibude i víc odpovědnosti. Souhlasíte?
Přikývla jsem, nevěříc vlastním uším.
— Souhlasím.
Zvládnu to. Dokážu to.
Za dva týdny jsme s Terezou koupily zájezd k moři. Nebyl drahý, na týden. Dlouho jsem váhala — můžu utrácet peníze za sebe? Ale pak jsem si řekla — a proč ne?
Moře bylo teplé, vítr slaný. Vyvalovaly jsme se na pláži, jedly zmrzlinu, povídaly si do noci. Tereza mě fotila na telefon.
— Podívej se na sebe! Ty úplně záříš!
Vzala jsem telefon, podívala se na fotku. Opálený obličej, rozcuchané vlasy, široký úsměv. To jsem vážně já?
— Jsi jak hrdinka ze seriálu po rozvodu, — smála se Tereza. — Našla ses!
— A já se opravdu našla, — řekla jsem tiše.
Když jsem se vrátila domů, Tomáš znovu volal. Tentokrát šel rovnou k věci.
— Sejdeme se? Promluvíme si?
— O čem?
— Jak o čem? O nás. Musíme rozhodnout, co dál.
Souhlasila jsem. Domluvili jsme se na setkání v kavárně „Pelmeně a káva“ – našem starém místě, kde jsme často bývali.
Přišla jsem první. Objednala si kávu, sedla si k oknu. Nad dveřmi zazvonil zvonek – vešel Tomáš. Vypadal unaveně, pohuble. Posadil se naproti, kývl na servírku.
— Prosím pelmeně.
Mlčeli jsme minutu. Pomalu jsem upíjela kávu a dívala se z okna. On si hrál s mobilem v rukou.
— Víš, Marie, u mámy se to fakt nedá. Plete se mi do všeho, sekýruje mě od rána do večera. Jsem z toho vyřízenej.
A já jsem snad nebyla, když jsi sekýroval ty mě?
— Je mi to líto, — řekla jsem klidně.
— Tak co? Rozmyslela sis to? Dáš výpověď v tý práci? Vrátíme se k normálu?
Podívala jsem se na něj. Na jeho sebejistý obličej, na známé gesto – opřel se o opěradlo židle, založil ruce na prsou. Ani na chvíli ho nenapadlo, že bych nesouhlasila.
— Tomáši, já se nechci vracet.
Zamračil se.
— Jak to myslíš?
— Došlo mi, že je lepší, když se rozvedeme. Nehodíme se k sobě.
— Cože?! — narovnal se. — To myslíš vážně?!
— Naprosto.
Jeho tvář zrudla.
— Změnila ses, Marie. Nepoznávám tě.
— A já jsem se poprvé poznala, — řekla jsem klidně.
Vyskočil tak prudce, že málem převrhl židli.
— Jak chceš! Ještě toho budeš litovat!
Otočil se a odešel. Zvonek nad dveřmi zazvonil. Přišla ke mně servírka.
— Bude to pět set třicet korun.
Beze slova jsem vytáhla peníze. Ani za sebe nezaplatil. Jako vždycky.
Doma jsem vytáhla ze skříně starý kufr. Sbalila Tomášovy věci – košile, džíny, holicí strojek, knihy. Všechno pečlivě složila, kufr zavřela. Postavila ho do předsíně.
Ať si ho vezme, kdy bude chtít.
Vrátila jsem se do kuchyně. Včera jsem v obchodě koupila čerstvé květiny — žluté a bílé chryzantémy. Dala jsem je do vázy, nalila vodu. Na sporáku se vařila voda — udělala jsem si svůj oblíbený čaj, ten, co Tomáš nesnášel. Tvrdil, že smrdí jako seno.