Sedla jsem si k oknu s hrnkem čaje. Otevřela jsem křídlo – dovnitř vtrhl čerstvý vzduch, vonící deštěm a spadaným listím. Byl začátek října, stromy se zbarvovaly dožluta.
Jsem svobodná. Poprvé po tolika letech si můžu dělat, co chci.
Telefon zavibroval. Zpráva od Terezy: „Tak co, jak to proběhlo?“
Napsala jsem odpověď: „Rozvádím se. A cítím se skvěle.“
Skoro hned přišla odpověď: „No to se musí oslavit! Zítra večer!“
Usmála jsem se. Dopila čaj, umyla hrnek. Podívala jsem se na byt – můj byt, moje věci, můj život. Nikdo už nebude brblat, že je zaprášeno. Nikdo nebude vyžadovat večeři načas. Nikdo mi nebude říkat, že mám sedět doma.
Budu žít pro sebe. Konečně.
Druhý den ráno mě probudilo slunce. Vstala jsem, protáhla se. Uvařila kávu, vytáhla z lednice jogurt. Zapnula jsem hudbu – nahlas, jak jsem dřív nemohla, protože to Tomášovi vadilo.
Zazvonil telefon. Tomáš.
„Dnes večer si přijedu pro věci.“
„Dobře. Kufr je na chodbě.“
„Marie, nechceš si to ještě rozmyslet?“
„Ne, Tomáši. Už jsem se rozhodla.“
Chvíli mlčel.
„Tak jak chceš.“
Zavěsil.
Pustila jsem vodu ve sprše, svlékla se. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Obyčejná žena, dvaačtyřicet let. Ne mladá, ne stará. Trochu plnější, vlasy prošedivělé. Ale v očích – jiskra. Živá, opravdová jiskra.
Ta žena v zrcadle se mi líbí.
Po sprše jsem si oblékla džíny a novou halenku, kterou jsem si koupila minulý týden. Výraznou, modrou. Tomáš říkal, že mi modrá nesluší. Ale mně se líbí.
Připravila jsem se do práce. U dveří jsem si všimla kufru s Tomášovými věcmi. Brzy si ho odnese, a bude konec. Tato kapitola je uzavřená.
Venku byl teplý podzimní den. Listí šustilo pod nohama. Šla jsem na zastávku a myslela na to, že večer jdu na schůzku s Terezou. V sobotu zase na tanec. Příští měsíc se chci přihlásit na nějaký kurz, kde si budu moct přivydělávat online – už dlouho po tom toužím.
Mám tolik plánů. A všechny jsou pro mě.
V práci mě šéf pochválil za projekt. Kolegové mě pozvali na oběd. Souhlasila jsem – dřív jsem vždycky odmítala, spěchala domů vařit večeři.
Teď už spěchat nemusím.
Večer, když jsem se vrátila domů, kufr z chodby už zmizel. Tomáš si věci odnesl, zatímco jsem byla pryč. Asi schválně zvolil čas, kdy mě nepotká.
A má pravdu. Tak je to jednodušší.
Zula jsem si boty a šla do kuchyně. Postavila jsem konvici na čaj. Přistoupila jsem k oknu – ve váze stály chryzantémy, čerstvé a zářivé. Za oknem se pomalu stmívalo, v sousedních domech se rozsvěcovala světla.
Telefon zavibroval. Tereza: „Pojď už, čekám u vchodu!“
Popadla jsem bundu, kabelku. Pohlédla do zrcadla v předsíni – upravila jsem si vlasy, nanesla rtěnku. No, docela to ujde.
Vyrazila jsem ven. Tereza stála u auta, mávala.
„No konečně! Jedem slavit tvoji svobodu!“
Nasedla jsem do auta, zabouchla dveře.
„Jedem.“
Tereza pustila hudbu, auto se rozjelo. Dívala jsem se z okna na míjející domy, stromy, lidi. Uvnitř bylo teplo a klid.
Zvládnu to. Už to zvládám. A je mi dobře – tak dobře, jako už dávno ne.