Seděl na oslavě s tak sklíčeným výrazem, že to bylo až bolestné pohledět.
Tři kolegové obklopili „trpícího“:
– Pavle, co se děje? Jsi nějaký nesvůj.
– Ale, hloupost…, – Pavel očividně nechtěl nic rozvádět, – nemám náladu.
– Vsadím se, že ses pohádal s manželkou, – navrhl jeden z kolegů, – mě to vždycky rozhodí.
– Kéž by to byla jen hádka, – neudržel se Pavel, – vypadá to, že se budeme rozvádět…
– Zalomila si bokem? – zeptal se soucitně druhý.
– Cože?! – rozhořčil se Pavel, – to vůbec! Není taková.
– No tak tě asi úplně uštvala – shrnul třetí, – všechny ženský jsou stejný.
– Ne že by mě uštvala… Já vlastně vůbec nechápu, co chce. Všechno vypadalo v pohodě…
– Kdo těm ženám má rozumět?! Já jsem se svojí třicet let a stejně jsem její hlavu nikdy nepochopil, – poznamenal starší kolega, – měl by ses pobavit s naší psycholožkou, třeba ti s něčím pomůže. Přivedu ji hned.
Než se Pavel vzpamatoval, stála už vedle něj Zuzana – firemní psycholožka.
– Tak co, Pavle, – usmála se na něj vlídně, – pověz mi, co ti brání se uvolnit a normálně si zarelaxovat?
Pavel mlčel. Nikdy tu ženu ani její práci nebral vážně.
– No tak, rozhodni se. Co když tvůj problém vyřešíme? Hned teď.
– Vypadá to, že se s manželkou rozvádíme, – konečně ze sebe vypravil Pavel, – tohle mi řekla, než jsem šel sem.
– Jste spolu dlouho?
– Ano. Staršímu synovi je 23, mladšímu 20.
– Páni! Jste šťastný otec! Vychovával jste je sám?
– Proč? S manželkou…, – zarazil se Pavel.
– Ona se starala jen o sebe, běhala po salonech, trávila čas kamarádkami, nepečovala o domácnost ani o vás a děti?
– Co to vůbec říkáte? Právě naopak…, – Pavel se téměř urazil kvůli Janě.
– Podváděla vás?
– Nikdy! – Pavel se sotva držel, aby tu ženskou neposlal někam hodně daleko.
– Jasně. A co bude po rozvodu?
– Jak to myslíte?
– Rozejdete se?
– To asi těžko. Nejspíš zůstaneme ve stejném bytě, jen každý v jiném pokoji.
Psycholožka se usmála. Evidentně neměla v plánu s Pavlem vést dlouhý rozhovor – kolem zněla hudba, kolegové si připíjeli, tančili a bavili se.