„Řeknu to upřímně,“ vzdychla Monika a pohlédla na Kláru, „nejsi pro nás ta pravá.“
Klára se usmála a sklopila zrak. Čekala, že jí Jan něco odpoví. Ale ženich mlčel.
„Možná se nehodím vám,“ rozhodla se Klára bránit, „ale vztah si přece nebudu budovat s vámi.“
„Mami, no tak…“ vložil se do toho Jan. „Teprve se seznamujeme a ty už děláš závěry.“
„Já jen řekla, jak to cítím,“ odvětila Monika, napila se vody a pokračovala v jídle salátu.
Klára se nad slovy budoucí tchyně měla zamyslet. Ale rozhodla se jí nevěnovat pozornost. Koneckonců na tom nejvíce záleželo, co cítí její snoubenec. Jenže Jan se dnes choval velmi podivně. Uhýbal pohledem, neustále si s někým psal a často si povzdechl.
Monika si o budoucí snaše udělala jasno po odpovědi na svou jednoduchou otázku.
„Umíš vařit?“ zeptala se.
Klára nechtěla lhát, ale přímou odpověď se jí říct ostýchalo.
„Většinou si objednávám, navíc nemám čas. Ráda cestuju.“
Tehdy si Monika udělala konečný obrázek. Kláru to od ženy, jako je budoucí tchyně, příliš netrápilo, ale Janovo mlčení jí ublížilo.
„Eva byla jiná,“ podívala se Monika na syna. „Skvělá hospodyňka. Výtečná kuchařka. Chytrá a krásná. Domácí typ.“
Klára ztuhla. Evou Monika nazývala Janovu bývalou ženu.
„Mami, prosím tě, přestaň. To sis nemohla vzpomenout na někoho jiného?“
„A co? Řekla jsem snad něco špatného?“ Monika překvapeně vykulila oči. „Vždyť jsi sám nedávno říkal, že chutnější boršč jsi v životě nejedl.“
Klára pohlédla na Jana vyčkávavě. Popravdě, měla v tu chvíli vstát od stolu a odejít.
„Pojďme,“ řekl Jan, jakoby jí četl myšlenky. „Nemám chuť to dneska poslouchat. A vůbec, pokud si chceš Evu připomínat nebo ji nějak chválit, radši jí rovnou zavolej.“ — To poslední bylo adresováno matce.
Klára se na snoubence podívala s vděkem.
Se Janem se seznámila na zastávce za městem. Pršelo jako z konve. Zastavil u ní a nabídl jí odvoz domů. Cestou se dali do řeči a vyměnili si čísla. Dohodli se, že se znovu uvidí. A pak to celé nabralo rychlý spád a Klára ani nepostřehla, kdy jejich vztah přešel do fáze plánování svatby.
Dívce nevadilo, že spolu chodí teprve tři měsíce, ani to, že byl Jan už jednou ženatý. Její rodiče se před svatbou znali teprve měsíc, a přesto spolu prožili šťastné manželství, které trvalo třicet let. Hana říkala, že to byla láska na první pohled, a Roman souhlasil. Klára si přála totéž. Jednou a navždy.
S Janem jí bylo klidně. Byl zdvořilý, hezký, laskavý, sympatický a pracovitý. Někdy se přistihla při tom, že jí schází emoce. V takových chvílích se přesvědčovala, že v manželství to přece není to hlavní.
Její představa ideální rodiny byla tichá zátoka. Místo bez otřesů a překvapení. Jen mír a klid. Jan to viděl stejně.
Přesto Kláru zneklidňovalo, jak mluvil o své bývalé ženě. Na začátku vztahu o ní vůbec nic neříkal, ale zhruba po měsíci se začal svěřovat.
O Evě mluvil jako o domácky založené ženě, která kromě vaření a udržování domácí pohody nic jiného neumí. A zatímco zpočátku Kláru sžírala ženská zvědavost dozvědět se o Janově bývalé co nejvíc…