potom o Evě mluvil tak často, že musela Jana zastavovat v půlce věty. Přesto Klára nežárlila. Naopak byla přesvědčená, že Jan svoji bývalou manželku nikdy nemiloval. Pravda, o důvodech rozvodu taky nemluvil — jako by sám nevěděl, proč se rozešli. Klára se ho ani neptala, moudře usoudila, že minulost by měla zůstat minulostí.
Slova Moniky se jí nijak nedotkla. Ani Jan se pořádně nezabýval názorem své matky.
Když vyprovázeli hosty, Monika vzala Kláru za ruku.
— Chceš radu?
Dívka žádné rady nepotřebovala, ale rozhodla se, že si ji vyslechne.
— Odejděte od Jana. Do půl roku se rozvedete. Miluje jinou.
Klára se pousmála. Naslouchala už od kamarádek vyprávěním o rodinných hádkách a roli tchyně v jejich životech.
Zavrtěla hlavou.
— Tak se aspoň nespěchejte se svatbou.
Klára se vymanila z jejího sevření. Poslouchat matku Jana — a už vůbec si brát její rady k srdci — neměla v plánu. Bylo přece jasné, že tahle nepřátelsky naladěná žena jí nic dobrého neřekne.
***
Svatbu se rozhodli nepořádat. Prostě se vzali na úřadě. Jan řekl, že je rozumnější peníze investovat do něčeho smysluplnějšího. Například koupit nové auto. Kláře to ale bylo líto. Od dětství snila o okázalé svatbě, krásných šatech a elegantním účesu. O soutěžích a hostech. Nakonec i o fotografiích, ke kterým by se mohla později vracet a připomínat si šťastné okamžiky.
Místo toho jen razítko v občance a fotka z mobilu. Jako důkaz, že se vůbec něco stalo. Klára doufala, že se po svatbě něco změní — jako mávnutím kouzelného proutku.
Ale žádné zázraky se nekonaly. Jediné, co se změnilo, bylo, že přestali chodit do kaváren a restaurací. Aspoň nějaká zábava… Rodinný život se Kláře zdál nudný a bez radosti. Vinu hledala v sobě. Myslela si, že není na vztah připravená.
Janovi všechno vyhovovalo. Jen začal být kritický, když si objednávali jídlo z restaurací a bister. A neustále vzpomínal na bývalou manželku.
— Mám chuť na něco domácího. Polívku, karboše, kaši s gulášem… Nebo aspoň jednoduchý salát z okurky, rajčete a ředkviček. Už nemám sílu dusit se rukolou.
Klára jen pokrčila rameny. Druhý den objednala všechno, o co Jan žádal. Ale ani to mu nestačilo.
— To jídlo nemá duši. Kdybys to udělala sama…
Kláře se najednou vybavila Monika. Ta hned řekla, že s Janem nejsou pár. A to hned poté, co Klára přiznala, že nevaří.
Scény vyvolávat nechtěla. Rozhodla se, že mu zkusí udělat radost. Ale ani její vlastní vaření ho nenadchlo.
— Nezlob se, ale nechutná to dobře. Kaše je s hrudkami. Karbanátky jsou nějak suché. A ten salát… Proč jsi to nakrájela tak nahrubo? Strašný.
— Víš co? — rozčílila se Klára.
— Co? — zeptal se Jan se zájmem.
— Příště si to uvař sám. Já hned říkala, že vaření není moje silná stránka. Trápím se u plotny. Je to pro mě nuda. Radši ten čas věnuju práci.
Jan pokrčil rameny.
— Tobě záleží jen na těch tvých klientech. Celý den se hrbíš u noťasu a tvoříš nějaké weby. Místo toho bychom si mohli spolu pustit film.
— A protože nic jiného na práci není, — Klára hodila karbanátky do koše. — To jen ty nemáš chuť nic dělat. Já bych klidně někam jela. Třeba na chalupu… Lepší než sedět celý den doma. Už to nemůžu dál vydržet.