Jan se zamyslel a rozhodl se vyjít vstříc. Navrhl, že by mohli jít s přáteli na výlet do přírody. Postavit stanový tábor a opéct maso. Klára se zaradovala. Ale radost netrvala dlouho. V lese Jan jen fňukal. Vadili mu brouci, štípali ho komáři. Zbytek večera muž proseděl ve stanu.
Jeden z Janových přátel, Petr, prohodil:
— Tři roky jsme ho nedokázali nikam dostat. Ber to jako úspěch. Jsi dobrá.
Klára, poslouchající chrápání svého muže, si pomyslela, že je to dost pochybný úspěch — vytáhnout muže z domu jen proto, aby celý výlet prospal ve stanu.
— Náše domácí puťka, Jan. Necestovatelský typ. Když ještě žil s Evou… — Petr se zarazil, ale Klára mávla rukou. Jakože jí nevadí zmínka o Janově bývalé ženě. Už si zvykla. — všechny víkendy a dovolené trávili doma. Zvláštní, že? Jan je dobrý člověk. Asi má každý něco svého. Já třeba kdykoliv vyrazím do jiného města. Proč? Protože se mi chce. Víš jak… Ty nejlepší výlety jsou ty, které se neplánují.
Klára naslouchala Petrovi a obdivovala ho. Právě takhle si přála žít.
— A práce?
— Co práce — zasmál se Petr — jsem na dálku. Sám sobě pánem.
— I já. Vždycky jsem snila o tom, nebýt připoutaná k domovu. Vystudovala jsem a teď tvořím webové stránky. Navrhuju designy. Taky jsem sama sobě šéfová. Myslela jsem, že budu cestovat. Čerpat inspiraci při procházkách různými městy, ale dopadlo to…
Petr se rozesmál.
— Kdybychom se potkali dřív.
Klára znejistěla. Po krátkém rozhovoru s Petrem se vrátila za manželem do stanu. A na duši jí padla tíha. Možná měla Monika pravdu. Neřekla to ze zloby, jen viděla, že Klára a Jan k sobě zkrátka nepatří. Měla dát na její slova. Teď sklízí, co zasela… A čeká ji trápení po zbytek života…
***
Klára už nenabízela manželovi, že by někam vyrazili. Jan zase nepřipomínal chyby v objednaném jídle. Oba pochopili, že se ani nezmění, ani nepřizpůsobí. Jejich pohledy na život se příliš lišily. A i když byli bez hádek a dramat, láskou to nazvat nešlo. Navíc Klára pořád myslela na Petra. To jeho budoucí žena bude mít štěstí. Cestování, společná dobrodružství, smích. Proč jen Jan takový není?
O radu se Klára obrátila na svou matku. Hana po vyslechnutí dcery jen řekla:
— A kdo ti řekl, že šťastná rodina je klidná a tichá rodina?
Klára znejistěla.
— Ale vy s tátou… Vy jste v klidu a pohodě. Jste šťastní.
— To proto, že jsme si podobní. A máme podobné zájmy. Vy s Janem se jen trápíte. Snažíte se jeden druhého měnit, a tím si jen ubližujete. I klidný život může být plný smutku.
— A co dělat?
— Netýrat se navzájem. — odpověděla Hana tak lehce, jako by šlo o nějaký letmý vztah, ne o manžela její dcery. — Rozejít se není tak děsivé, jako žít bez lásky.
***
Klára celý týden přemýšlela o rozhovoru s matkou a došla k závěru, že v jejích slovech bylo kus pravdy. S Janem jim to neklapalo, i když zvenčí působili jako slušná rodina. Navíc Klára už byla unavená z toho, že stín Janovy bývalé ženy visel nad jejím vztahem jako damoklův meč. Nastal čas to změnit.
Rozhodla se pozvat Evu na návštěvu. Nebylo vůbec těžké získat její kontakt. Jan měl všechno, co se týkalo bývalé manželky, uložené v mobilu a nic nemaže – prý je to vzpomínka na jednu z etap jeho života.