Eva, poté co vyslechla Klářin návrh, poměrně rychle souhlasila se schůzkou. Klára byla překvapená. Zdálo se jí, že domluvit se s ní bude obtížnější.
Když jí otevřela dveře, zůstala stát jako opařená – Eva v rukou svírala dvě obrovské tašky s nákupem.
„Neplánovala jsem vařit večeři,“ řekla jí Klára.
„Ahoj. Já uvařím. Monika mi řekla, že se stravujete jen přes donášku. Ničíte si žaludky.“
Klára jí to nerozmlouvala. Mezitím se bývalá manželka Jana s jistotou sobě vlastní pustila do vybalování nákupu. Vytahovala z kuchyňských skříněk pánve a hrnce. Potvora si pamatovala, kde co leží. A rozhodně jí nevadilo, že na ni Klára zírá a nechápe, co se to vlastně děje.
„Muža je třeba pořádně krmit. Zdravá výživa je klíčem k dlouhému životu. Můžu k vám občas přijít. Není to problém.“ Eva se zadívala na Kláru. „Můžu tě to naučit. Jsem obyčejná ženská a nemám předsudky ohledně toho, kdo je kdo. Všechny tyhle nálepky máme jenom v hlavě.“
„To už jsem pochopila.“ Klára zakroutila hlavou. Při Tashině rozhodnosti a razanci zapomněla říct, co měla na jazyku o její drzosti.
„Ale jestli nechceš o Jana přijít, musíš se toho ještě hodně naučit.“
„Nebudu překážet,“ odpověděla Klára a vzala si notebook. „Chtěla jsem objednat donášku… Ale… no nic… vař, když chceš. Musím odevzdat projekt.“
Osobní setkání s bývalou ženou svého manžela si Klára představovala úplně jinak.
Z nějakého důvodu čekala, že mezi nimi zavládne trapná rozpačitost. Možná i pocit křivdy. Ale Eva jako by si z žádných pravidel a norem nic nedělala. Byla zajímavá, trochu drzá žena, která věděla, co dělá. A Klára měla dojem, jako by ji znala už dlouho. Ale to vlastně nebylo divné – Jan o ní mluvil často.
K večeru bylo všechno hotovo. Eva prostřela stůl. Opravdu se vyznamenala, skoro jako by připravovala svatební hostinu, a ne obyčejnou večeři.
Když se Jan vrátil z práce a uviděl u stolu svou bývalou ženu, zůstal stát jako opařený. Klára si všimla, jak se mu rozzářily oči. Jan stěží dokázal skrýt radost.
„Evo?! Jak se to stalo…“
„Klára mě pozvala,“ odpověděla Eva. „Jdi si rychle umýt ruce a posadit se… Určitě máš hlad. Klára chce s námi mluvit.“
„Netřeba, po cestě jsem něco zakousl,“ řekl a rozhlédl se po stole.
Klára se náhle cítila navíc.
„Jene…“ Eva odsunula židli, zvala bývalého manžela, aby si sedl vedle ní. Jan se zadíval na Kláru, jako by se ptal, proč tohle všechno…
„Rozhodla jsem se promluvit…“ Nadechla se. „Ale myslím, že to nemá smysl. Stejně je všechno jasné. Takže…“ Klára vstala od stolu. „Žádost o rozvod podám přes internet. No a to je všechno… Dneska jdu k mamce. Věci si vezmu později.“
Když odcházela, ohlédla se. Měla pocit, že to nebylo zbytečné, že Janu bývalou ženu pozvala. Díky ní se pro změnu rozhodla snáz.
Jan se ji ani nepokusil zastavit. Ale Kláru to vůbec nezranilo. Naopak – jako by jí spadl kámen ze srdce, ulevilo se jí.
O pár dní později jí zavolalo neznámé číslo.
„Co bys řekla na to, kdybychom za tři hodiny letěli do Poreče?“
Hlas Petra poznala Klára okamžitě a ohromně ji to potěšilo.
„S radostí.“
Život se jí znovu zdál nádherný, úžasný a plný možností. Petr měl pravdu. Každý má své vlastní štěstí.