Pes, který vyskočil z náruče policisty, se vrhl ke svému pánovi takovou silou, jako by chtěl jedním okamžikem nahradit dvanáct let odloučení.
Skočil mu do náruče, srazil ho k zemi, a vězeň poprvé po mnoha letech necítil ani chlad, ani tíhu okovů. Jen teplo.
Pevně ho objal, tiskl tvář do husté srsti. Slzy, které si po všechny ty roky nedovolil, se mu vhrnuly do očí.
Plakal hlasitě, bez ostychu, jako dítě, a pes tiše sténal, jako by také chápal, že jejich čas je krátký.
— Ty jsi moje holka… moje věrná… — šeptal a tiskl ji k sobě ještě silněji. — Co si bez mě počneš?…
Ruce se mu třásly, hladil ji po hřbetě znovu a znovu, jako by si chtěl navždy zapamatovat každý detail. Pes se na něj díval oddanýma očima.
— Odpusť mi… že tě tu nechávám samotnou — jeho hlas se zlomil a zhrubnul. — Nepodařilo se mi dokázat pravdu… ale pro tebe jsem měl vždy cenu.
Strážní stáli nehnutě, mnozí z nich odvrátili pohled. Ani ti nejpřísnější nedokázali zůstat lhostejní — nepřed nimi nestál zločinec, ale člověk, který v posledních chvílích svíral to jediné, co mu zůstalo ze světa.
Vzhlédl k řediteli věznice a rozechvělým hlasem pravil:
— Postarejte se o ni…
Poprosil ho, aby si ji vzal domů, přičemž slíbil, že nebude klást odpor a smíří se s rozsudkem.
V tu chvíli se ticho stalo nesnesitelným. Pes znovu štěkl, prudce a silně, jako by protestoval proti tomu, co mělo následovat.
Vězeň ji jen objal ještě jednou, přitiskl ji k sobě tak, jak to dokáže jen člověk — a navždy se rozloučil.