„Petro, kde jsi?!“ – hlas jejího muže, Romana, ve sluchátku už nebyl podrážděný, nýbrž křičel.
„V salonu u domu, to přece víš. Nechávám si dělat manikúru.“
„Řeklas, že budeš pryč hodinu. A jsi fuč už přes dvě hodiny! Jsem tu sám s dítětem, řve jak pominutý, šílím z toho!“
Petra se reflexivně podívala na hodinky. Opravdu uběhlo víc než hodina. Nehtová stylistka se zpozdila, recepční Petru poprosila, aby deset minut počkala, než se uvolní. Petra poseděla, pila čaj, povídala si s recepční, a než se nadála, uplynulo dvacet místo deseti minut. A když si konečně sedla do křesla, všimla si, že manikérka je nová – práce šla pomalu.
„Za půl hodiny skončíme, zeptám se, jestli to jde urychlit,“ odpověděla klidně Petra.
„Dítě má bolesti břicha! Řve bez přestání! Já fakt nevím, co s ním!“ – Roman už skoro křičel.
„Dals mu napít? Není mu třeba horko?“
„Co má co společného voda nebo teplo?! Já přece nejsem doktor, nepoznám to podle pohledu! Asi onemocněl! Pojď domů, hned! Trápíš mě i dítě!“
„Dobře, za chvíli skončím a přiběhnu,“ řekla Petra celkem klidně. Možná by okamžitě vyskočila ze židle, kdyby svého muže neznala. Zatím měla hotovou jen jednu ruku, druhá zůstala nenalakovaná.
Manikérka se na ni otázavě podívala, čekající na rozhodnutí.
„Uděláme na téhle ruce jen jednobarevný lak, rychle. Bez zdobení. Musím co nejdřív domů,“ řekla Petra manikérce.
„Ano, dobře. Ještě deset minut. Zkusím to rychleji…“
Ale manikérka to nestačila dokončit: dveře salonu se rozlétly, jako by je někdo vyrazil nohou. Roman doslova vtrhl dovnitř, tlačil před sebou kočárek a začal na celou místnost křičet a hanit svou ženu za srdcervoucího pláče dítěte:
„Tady je! Matka roku! Sedí si tady a piluje nehty, zatímco dítě trpí bolestmi břicha! Ty nejsi žádná matka, jen si na to hraješ!“
Zákaznice v salonu se začaly otáčet, kadeřnice odložily nástroje, a manikérce Petry z leknutí upadl lak.
„Na co čekáš? Vstala a šla domů!” vyštěkl na ni, strčil kočárek s dítětem k Petře.
Petra si uvědomila, že její syn reaguje na rozrušeného otce a že v jejich rodince způsobili nepohodlí ostatním návštěvnicím salonu. Začala se chystat k odchodu.
„Ale my jsme přece nedokončily…“ pípla manikérka.
„Omlouvám se, přijdu jindy,” vstala Petra a omluvila se manikérce.