Můj byt, a Petra je matka tvého dítěte a moje snacha. Má právo žít jak v tom bytě, tak tady, s námi. A práv má teď víc než ty, protože ty jsi sám, a jich je dvou!
„Mami! Ona se úplně utrhla ze řetězu! Lhala mi, že bude pryč hodinu, a nebyla půl dne!“
Petřina tchyně, Helena, si sundala brýle. Dlouho se dívala na syna a pak pronesla: „A tys jí, Romane, někdy nelhal? Vzal jsi někdy v životě na sebe odpovědnost úplně sám? Vždy přece voláš mně, zoufalý, když je potřeba pohlídat tvého syna! Když Petra odejde na chviličku, aby se udržela v kondici — pro tebe, hlupáku! Myslíš, že ty nehty a řasy má pro sebe? Je krásná, udržuje se, neleží a nekouká na seriály v umaštěném županu, ale snaží se být dobrou mámou i manželkou! A ty?! Co jsi pro vaši rodinu udělal ty?!“
„Co? Já snad nechodím do práce? Já živím rodinu! Já jsem odpovědnost sama!“
„Ty jen přinášíš výplatu. A na Petře drží všechno ostatní! Pomáhala mi starat se o nemocnou babičku, zatímco ses vykrucoval, a o dítě se taky stará ona! A ty… ty jsi věčně zaneprázdněný: jen couráš ze ložnice do koupelny — ponožkama, co smrdí. Jediné, co do té rodiny přinášíš, je kritika, netolerance a hádky.“
„Mami, ty jsi na čí straně vůbec?!“
„Na straně zdravého rozumu. A jestli si mi ještě jednou budeš stěžovat na Petru, tak ti nedám na hlavu jen plínu vnoučka, ale i babiččin plenkový kalhotky. A ty jsou větší.“
„Vy jste se domluvily! No… Dobře! Jestli to takhle chcete, tak já taky! — vykřikl, vyskočil ze židle a odešel. — Najdu si normální ženskou! A vezmu si ji! A ta ať si pak Petra kouše lokty… zůstane sama s děckem! Rozvedená!“
„Jestli někoho najdeš — výborně. Ale počítej s tím, že si s každou tvou ‚ženštinou‘ promluvím. Pěkně jí povím, jaký jsi manžel a táta. Ať rovnou ví, co ji čeká,“ pohrozila Helena.
Roman odešel, Petra zůstala bydlet u tchyně. Nebylo to snadné: bylo to bolestné a litovala ztraceného mládí promarněného s manželem. A přesto byla Petra svým způsobem za Romana vděčná: dal jí syna, chlapečka, kterého milovala víc než život.
A Roman… ten, zdá se, nemiloval vůbec nikoho kromě sebe.
Za dva týdny začaly „návštěvy“. Roman, naschvál matce i manželce, začal vodit domů ženy. Jednu za druhou. O tom Heleně podala zprávu sousedka. Maminka však rychle převzala iniciativu do svých rukou: klíče od bytu měla.