— Ten byt jsem si našla já sama a rozhodně ho nemám v úmyslu s nikým sdílet! — vyhrkla jsem, aniž bych dala možnost komukoli něco namítnout.
Ivana a Tomáš spolu žili něco málo přes rok. Byt měl dvě místnosti, byl světlý, nacházel se v panelovém domě v sedmém patře na dobré adrese — Ivana ho nezískala z dědictví ani jako dar. Koupila si ho sama, po letech usilovného šetření, bez jediného dne dovolené.
Před deseti lety začala Ivana pracovat jako účetní ve stavební firmě s platem čtyřicet pět tisíc korun, později přešla ke větší společnosti za šedesát tisíc a po dvou letech už vydělávala osmdesát tisíc. Neutrácela za zábavu, nejezdila na dovolenou, nekupovala si drahé oblečení. Šetřila.
Na první splátku hypotéky si naspořila za tři roky a úvěr splácela víkendovou brigádou. Když se byt konečně stal úplně jejím, cítila Ivana hrdost, jakou ještě nikdy předtím nezažila.
Tomáš od začátku obdivoval její samostatnost. Sám bydlel s mámou, Annou, ve starém jednopokojovém bytě na okraji města a když spolu začali chodit, bylo hned jasné, že se daný byt nehodí pro společný život.
Tak se beze všeho nastěhoval k Ivaně, aniž by to příliš rozebírali. Jejich soužití probíhalo poklidně, bez větších konfliktů. Tomáš pracoval jako manažer u obchodní firmy, vydělával zhruba padesát tisíc korun, pomáhal s nákupy potravin a s účty. Občas koupil něco do bytu — novou pánev, povlečení nebo žárovku. Snažil se být užitečný.
Byt působil útulně a Ivana byla pyšná na každý jeho kout. Tapety v obýváku vybírala sama, nábytek pořídila ve výprodeji, ale vždy kvalitní. V kuchyni visely zářivé závěsy, které si Ivana ušila vlastníma rukama.
V ložnici stála velká šatní skříň s posuvnými dveřmi, jejíž polovina polic zůstávala prázdná, protože Ivana neměla ráda přeplněné prostory. Tomáš si občas dělal legraci, že se tam stále cítí jako host, ale Ivana vždy odpovídala:
— Ale no tak, Tomáši. Tohle je přece i tvůj domov.
Muž se usmál, přikývl, ale z nějakého důvodu ta slova nikdy nezněla úplně přesvědčivě. Zvykli si na klidné večery, společné snídaně a ticho. Všechno plynulo vyrovnaně, předvídatelně. O víkendech chodili do kina, občas si objednali pizzu, večer sledovali seriály.
Ivana pracovala od devíti do šesti, Tomáš často zůstával v práci až do osmi, domů přicházel unavený, navečeřel se a šel spát. Nic zvláštního — ale Ivaně to tak naprosto vyhovovalo.
Jejich vztah působil pevně, i když v něm nebyla velká vášeň. Tomáš nenosil květiny jen tak, neplánoval romantické večery, ale Ivana to po něm ani nechtěla. Hlavní bylo, že vedle ní stál spolehlivý muž, který nepil, nelítal za jinými a nedělal scény.
Mluvili o budoucnosti — plánovali dovolenou v Turecku, koupi ojetého auta — ale vůbec netušili, že se brzy všechno změní. Anebo možná Ivana hluboko v duši cítila, že ten klid je křehký, jen si nepříjemné myšlenky odháněla.
Anna si začala synovi stěžovat, že jí samotné je v bytě těžko. Nejprve šlo jen o občasné večerní hovory, kdy Tomáš vyšel na balkon a tiše, ale úzkostlivě mluvil.
Pak volání přibývalo. Jednou se ztratily klíče a matka se hodinu nedostala do bytu, stála na chodbě a plakala. Jindy praskla žárovka a nikdo ji nevyměnil, protože lézt na stoličku už pro ni bylo nebezpečné. Nebo neměl kdo nakoupit — tašky byly těžké a nejbližší obchod tři zastávky autobusem.
Tomáš naslouchal, soucítil a po práci k matce začal chodit častěji. Ivana to všechno viděla, ale zatím do toho nezasahovala. Chápala, že Anna je sama, že to má skutečně těžké, a nechtěla působit necitlivě.